V současnosti je pro mě první květen datem, který by pracující lid mohl využít, pokud by byl schopen a ochoten shodnout se na jednotě času, místa a smyslu akce. To ale zatím nehrozí.
První máj mám spojen s Máchovou geniální básní, s Nerudovým vizionářským fejetonem, s veselými majálesy a také s „pražským jarem“, kdy se v tento svátek spontánně valil po Václaváku stotisícový průvod lidí a na tribuně se usmíval Dubček a jeho skvadra. Pak už jsem nikdy do průvodu nešla. V roce 1985 jsme se ale s L. Vaculíkem, M. Zikmundem a dalšími přáteli vypravili Prvního máje do Bzence, kde jsme státní svátek prožili v sokolovně na ochutnávce moravských vín. Vysokými okny k nám pronikaly zvuky z náměstí, kde se slavilo organizovaně, ale když pak mikrofon utichl a účastníci opustili křídové značky a vyprahle vtrhli do sokolovny, nejlepší vzorky už byly vypity. Před, tuším, čtyřmi lety jsem prvomájové dopoledne strávila se skupinou demonstrantů na mostě u Žofína, kde slavila ČSSD své vítězství. Projíždějící premiér však naše transparenty neviděl, černá skla limuzíny a záda ochranky mu zastínila výhled.
V současnosti je pro mě první květen datem, který by pracující lid mohl využít, pokud by byl schopen a ochoten shodnout se na jednotě času, místa a smyslu akce. To ale zatím nehrozí.