Lidský život nebývá černobílý. Ani dějiny takové zpravidla nebývají. Symbolické datum 21. srpen bude v našich dvou rozdělených zemích, ČR a SR, už navždy spjato s rokem 1968. Vojska Varšavské smlouvy tehdy vstoupila do Československa. Do Československé socialistické republiky. Dnes už jsme přišli jak o to Československo, tak i o ten socialismus.
21. srpna 1968 poněkud zmatení vojáci spřátelených armád vstoupili do naší země, aby tu (dle pokynů shora) chránili a bránili ohrožený socialismus. Mnozí zde zůstali až do počátku 90. let. Odešli vlastně až po porážce socialismu. Československý lid je zrovna nemiloval (a ani srdečně nevítal jako v roce 1945), a oni tak byli svým způsobem odsouzeni k povinnosti žít v jakémsi ústraní vojenských kasáren a ostrakizovaných prostorů.
Záměrně jsem pro tu tehdejší vojenskou operaci použil slovo vstup, nikoli invaze, ani okupace, ale ani internacionální pomoc…
Pro mnohé komunisty (prý rozdělené na dva tábory), ale i nekomunisty tím skončila jedna éra. Skončilo tzv. Pražské jaro. Prý pokus o vlastní cestu socialismu, prý pokus o socialismus „s lidskou tváří“.
Říká se, že třeba slovo demokracie nemá přívlastky. Pokud je dostává, přestává už pak být samo sebou. Možná je tomu tak i v případě socialismu… Buď prostě je, anebo není.
Sami někteří komunisté považují srpnovou vojenskou intervenci za tragédii, která celosvětově poškodila prestiž socialistického hnutí. Dle jejich slov, míněných čistě a upřímně, to tragédie pro socialismus byla. Událost, která (pro mě trochu paradoxně) má na svědomí i konec romantického rusofilství u značné části české kulturní veřejnosti.
Jestli něco mohu vyčíst minulému režimu, pak to, že neuměl lidem některé věci lépe vysvětlit. Jednak neuměl lidem vysvětlit a doložit lesk a bídu života na Západě, jednak neuměl vysvětlit, proč byl vstup vojsk proklamovanou „internacionální pomocí“. Namísto toho od Strany odehnal mnoho autentických komunistů a namísto nich do Strany začali vstupovat vedle pravověrných komunistů i bezpáteřní kariéristé typu Petra Pavla a jemu podobných.
Normalizační čistky bohužel skutečně otřásly „světovou“ prestiží socialistického hnutí. Ale hlavně „u nás doma“. A dělali je většinou „naši lidé“. Bylo by chybou si to dnes nepřiznat.
Na straně druhé přišlo období jednadvaceti let, v nichž se dalo žít důstojným a relativně klidným životem.
Dvacet jedna let, kdy se rodiče nebáli mít děti, kdy existovaly celkem normální vztahy na pracovišti, kdy se člověk nebál toho, co bude zítra a nezotročovala jej dluhová oprátka jménem hypotéka.
Doba, v níž (s výjimkou udavačů, kteří však úspěšně fungují i dneska) prostě byl prostor pro normální slušnost a mezilidskou blízkost. Tehdejší režim doslova počítal s každým člověkem. Naproti tomu režim po roce 1989 nepočítá s celým národem. A nejedná se dnes o „kapitalismus s lidskou tváří“ ani náhodou!
I dnešními slovy mnohých tehdejších disidentů se tak v období let 1968 až 1989 našel ve společnosti prostor pro lidskou slušnost či solidaritu, smetenou až listopadovým uragánem v 89.
Mezinárodní vojenské otázky šly tak trochu mimo nás. Jako jdou dnes. Podle nejnovějších průzkumů nezaujaté části historické vědy šlo v roce 1968 o vyrovnání (jakousi paritu) vojenských sil. A šlo rovněž o rozmístění zbraní (i těch jaderných) mezi Východem a Západem.
Objevují se též nezpochybnitelné důkazy o tom, že v Československu v průběhu tzv. Pražského jara probíhaly procesy a pokusy demontáže socialismu a jakýsi plán „barevné revoluce“. O tom, že za západní hranicí nebyly státy a armády beze zbraní, dnes rovněž není pochyb.
Z hlediska ekonomického jsme tenkrát měli suverénní a soběstačný stát. Zřízení, v němž platila sociální práva. Můžeme totéž říct nyní? Jen ty banány občas chyběly, ale zase jsme na polích a záhumenkách pěstovali brambory.
Dějiny opravdu nejsou černobílé. Virtuální pohled na minulost samozřejmě přináší i úvahy o tom, že privatizační „loupež tisíciletí“ mohla v Československu nastat už o 21 let dříve. A že v listopadu a v prosinci 1989 také nikdo z vlivných „nesliboval“ zánik socialismu a že mnozí naivně uvěřili v návrat tzv. osmašedesátníků k moci.
Varšavská smlouva vznikla až po NATO. S jejím zánikem však NATO nezaniklo! Východní blok byl po roce 1989 podveden a zneužit, což má dnes fatální a krvavé důsledky právě na východě Evropy. Znovu se tam implementoval militarismus a fašismus, který tam byl přes 30 let přiživován ze Západu.
Mnoho českých občanů nechápe, o co jde ve válce na Ukrajině. Mnoho českých lidí si ztotožňuje dění na Ukrajině s událostmi roku 1968 v Československu. Mnoho českých lidí si promítlo do války na Ukrajině svou vlastní, ale i zděděnou frustraci ze srpna 1968 v Československu. To, že tenkrát nemohli či nechtěli pochopit mezinárodní souvislosti, že se tenkrát nemohli či báli hlasitě projevit.
Tak si to v předloňském, loňském, ale i letošním roce chtěli „vykompenzovat“ a „vydemonstrovat“ tím, že se emocionálně ztotožnili s nedemokratickým režimem v zemi, v níž však už 10 let probíhá občanská válka a v níž existují prvky zjevného nacismu.
A že k nám do Prahy nedávno přijeli vojáci pluku AZOV (ač je mediální mainstream nově označil za „elitní vojáky“), to považuji přímo za CHUCPE.
A ta falešná paralela „kyjevského režimu“ s Mnichovem 38 opravdu také nesedí, neboť my jsme v pohraničí české Němce ani nediskriminovali, ani neostřelovali. Ale to už je zase jiná historická epizoda…
Buďme vděční našim minulým, socialistickým československým politikům, za to, že se zasadili, aby u nás občanská válka nikdy nebyla. A aby se tu neopakoval návrat fašismu!
Minulost není černobílá a černobílý jistě nebyl ani rok 1968 v Československu. Můžeme si však dnes přát jen jediné. Mír světu a důstojnost každému člověku. V každé době!
„Bojem proti fašismu bojujeme za lepší svět!“
V každé době… A právě komunisté jsou těmi, kdo jako jedni z mála drží onu tradici protifašistického odboje. Už v meziválečné době ve Španělsku, pak u nás za protektorátu, a i dnes komunistické hnutí znovu bojuje proti fašismu ve světě. Komunisté prostě vždycky byli proti fašismu!
Kdo by tušil, že po řízeném a tajnými službami organizovaném pádu komunistických vlád se do Evropy, po více jak půl století od konce 2. světové války, opět vrátí fašismus?
A jedno mějme prosím na paměti:
S pádem tábora socialismu padl v Evropě i tábor míru!
A zbraně se dnes, znovu, stejně jako za druhé světové války, přesouvají ze Západu směrem na Východ. Zbraně, kvůli nimž v bratrovražedné válce krvácejí Slované.
Děje se tak bohužel i za účasti naší země, České republiky.
Země, jež se v rámci své socialistické minulosti (na rozdíl od současnosti), dříve coby Československá socialistická republika, těšila značnému respektu světové mírové veřejnosti.
Minulost už nezměníme. Teď jde o to, zda můžeme, společnými silami, vykonat dobré věci pro přítomnost a budoucnost… Že budeme pracovat pro mír a spravedlivou společnost! Pojďme si alespoň tohle slíbit!