Hrají si na bojovníky za „vznešené patricijské ideály“, ale komu a čemu slouží jako nejsprostší lokajové??!
Právě v těchto měsících můžeme pozorovat, jak se v české společnosti cosi láme. Vypadá to trochu jako pokračování někdejšího třídního boje. Jen s tím rozdílem, že ti, kteří se dnes tváří jako „lepšolidé“ společnosti, představují ve skutečnosti pravý opak.
V každé době, jež je poznamenána vleklou ekonomickou krizí, vystupuje do popředí vrstva lidí (tzv. gesindelvrstva), která útočí na lidsky výrazné a morálně pevné osobnosti. Připomeňme aktuálně např. rádoby historika Zieglera, jenž nedávno sprostě zaútočil na památku národního hrdiny, Julia Fučíka, a poplival jeho osobní statečnost zákeřně lživou pomluvou.
Tito lidé, jako je právě jistý pan Jan Ziegler, nikdy sami nic významného neučinili, z čehož pramení jejich osobní pocit frustrace. Nemluví za ně výsledky jejich vlastní práce. Svůj komplex méněcennosti a strachu ze své vlastní duchovní prázdnoty se snaží kompenzovat identifikací s „elitou“ soudobého diskursu, tedy s pseudo-prestiží pramenící z „cizáckého“ či neo-feudálního fundamentu.
Hlásají rádoby demokracii, odvolávají se na „pravdoláskařství“, pošlapávají pojem občan a výsledky dlouhodobého historického zápasu za moderního svobodného člověka. Pomlouvají republiku a dehonestují vše české. S přezíravostí sobě vlastní opovrhují i pojmem národ.
Zpochybňují myšlenky českého historického vývoje, zvláště pak myšlenky sociální spravedlnosti. Kriminalizují procesy emancipace. Kriminalizují antifašismus. S lokajstvím sobě vlastním, kombinovaným se společenskou krátkozrakostí, vnucují svou vlastní představu o tom, že sociální stát představuje největší zlo pod sluncem.
Tito jedinci však sami nikdy skutečně soukromě vlastnoručně nepracovali a vysávají stát tím, že si z něj oni sami nakradli nebo že si svůj „mrzký peníz“ vyžebrali z „procizácké grantové politiky“.
Nejsou to žádní poctiví drobní živnostníci, jichž si naopak velmi vážím, a kteří jsou největší obětí tradičně kapitalistického, ale i nového, korporativistického režimu!
Velmi často jsou to totiž právě paradoxně zaměstnanci státu a neziskovek. Platí je stát, my z našich daní. A to bohatě. Ač se podle jejich asociální rétoriky má každý spořádaný jedinec umět postarat sám o sebe. A nedovolávat se státní pomoci. A přitom oni sami dnes natahují ruce! Vzpomeňme si např. na celebrity ve Varech…
Rádoby pravicoví maloměšťáci připomínají struktury, jež v době třicátých let dostaly označení „lumpenburžoazie“.
Jejich „vznešenost“ nepramení z urozenosti jejich idejí, nýbrž z toho, co tyto struktury samy vysály ze státu (či nadnárodních korporací) do svých privátních sfér. Sfér, které používají nyní jako definici pro svou nadřazenost. Taková odnož dnešního buržoazního maloměšťáctví vytváří podhoubí i pro bujné kryptofašistické tendence.
Rádoby pravicoví maloměšťáci vyznačují se hlasitým voláním po rádoby havlovské (havlistické, havloidní) morálce, ale své ideové odpůrce by nejraději a zcela otevřeně pověsili. Nebo by jim alespoň zakázali hrát, sportovat, zpívat, … znemožnili pracovat, zavřeli, vyhostili ze země, zakázali publikovat, vyloučili z veřejných funkcí…
Dnes jsou režimu nepohodlní lidé zavírání za svůj názor. Ale těm „správným“, jako je třeba řeporyjský starosta Pavel Novotný, projde vše. Také poznáváte ve svém okolí takové „stoupence fašizujícího se režimu“??!
Pokud vás také iritují „rádoby pravicoví maloměšťáci“, nenechte se jimi otrávit ani zdeptat. Vznešený není ten, kdo adoruje elity, šlechtu a pány, nýbrž ten, kdo miluje bližního svého bez rozdílu. Nezaměňujme kryptofašistický diskurs maloměšťáctví s duchovně bohatým plebejstvím a naučme se rozlišovat jedno od druhého.
Stát má občanům zajišťovat základní sociální práva, jakými jsou i právo na práci a důstojný život. „Rádoby pravicoví maloměšťáci“ však svou agresi a frustraci neobrací vůči těm, kdo zničili stát. Naopak. Obrací ji proti těm, kteří se nemohou bránit. Ať už z důvodů věkových, sociálních, politických, národnostních, hodnotových, politicko-náboženských či ještě jiných.
Proto je právě v těchto dnech důležité pronést nahlas to, co se mnozí bojí i jen tiše vyslovit. A říci nahlas své kategorické NE! tendencím, jež v české společnosti skrytě pozoruji již dlouhou řadu let! Jenže teď se procesy akcelerují, charaktery se obnažují a povahy se odhalují… Zkrátka se nám ta gesindelvrstva nějak sama odkopává!
Nikdy nepřistoupím na tezi, že vývoj směřuje k neofeudalismu. Nikdy nebude v pořádku, že stát nemá peníze. Nikdy nebude v pořádku, že charita supluje povinnosti státu. Nikdy nebude v pořádku, že vláda, která „zatne tříbiliónovou sekyru“, nedá pár milionů např. na odkoupení hory Říp zpět do vlastnictví naší země. Nikdy nebude v pořádku, že generální ředitelé zdravotních pojišťoven si nadělují bohaté výroční odměny, zatímco lid sbírá víčka od PET lahví, aby vůbec bylo na operace těžce nemocných dětí…
Státu se nemá nic odpouštět. Ale stát se nesmí ani destruovat! Nikdy nebudu rezignovat na význam a funkci národního státu. Nikdy nebudu rezignovat na taková práva našeho národa, která už jsme v minulosti vybojovali a která jsme ještě před pár desítkami let měli za zcela samozřejmá!
Postavení ani bohatství neurčují v dnešním pokřiveném, buržoazně maloměšťáckém diskursu, skutečnou hodnotu člověka. Postavení a bohatství jsou jen dočasným kapitalistickým fetišem… Jak praví filosof Hegel – Všechno má svou míru!
A jak se moudře zpívá v jedné hudební pohádce: „Pouze urozenost lidského srdce - je to největší jmění, co znám!“
Fotogalerie
