Když se prezident ČSFR Václav Havel brzy po svém zvolení omluvil sudetským Němcům za poválečný odsun, zněla oprávněná reakce: »A kdy se omluví oni za davovou podporu Henleinova a Hitlerova nacismu?«
Většina českých a židovských vyhnanců z českého pohraničí se takové omluvy nikdy nedožila, ale nakonec k ní zcela oficiálně došlo. Věkové problémy se nevyhýbají ani německým vysídlencům z ČSR: nedávný sjezd Sudetoněmeckého krajanského sdružení (»landsmanšaftu«, SL), jehož se účastní prakticky všichni jeho členové, se konal v části hokejové haly v bavorském Řezně, kde jsem napočítal už jen cca 800 osob včetně nejméně 250 hostů (asi 150 z nich z Česka), průměrný věk členů sdružení silně nad 70 let.
Oproti dobám před dvaceti a více lety zde byla viditelná zásadní změna postoje směrem ke vstřícnosti vůči Česku a Čechům – už žádné požadavky, předhůzky a kolektivní vina. Tu uplatňoval ve svém projevu jen bývalý ministr za KDU-ČSL Pavel Bělobrádek, a to vůči českým komunistům.
Mluvčí landsmanšaftu Bernd Posselt ve své reakci na projev oficiálního zástupce české vlády, novopečeného ministra školství, mládeže a tělovýchovy Mikuláše Beka, pronesl omluvu, na kterou jsme čekali přes třicet let:
»Jménem sudetských Němců prosím o odpuštění za podíl sudetských Němců na zločinech nacistů proti lidskosti.« Jasně vysvětlil, že doba požadavků na zrušení dekretů prezidenta Edvarda Beneše je pryč, že se sudetští Němci naučili dívat se na historii i očima druhé strany a neuplatňovat kolektivní vinu na Čechy.
Se starými nacisty ve vlastních řadách se SL důrazně rozloučil. Witikobund již není jeho součástí a na sjezd nebyl pozván. Zato z Moravy dorazil autobus s folklorním souborem a cimbálovou muzikou. Jeho členové zatančili a zazpívali česky a stali se hvězdami večera. Snad i my začneme hledat ohrožení spíše za oceánem než u sousedů. A my, jejichž rodiny byly německými nacisty za války vyvražděny, si můžeme dovolit luxus: odpustit potomkům viníků.