Sedmnáctý listopad. Datum, k němuž později připsali do kalendáře Den boje za svobodu a demokracii a pak rok co rok se počítalo, vlastně počítá, kdo k jednomu místu na pražské Národní třídě přinese kytici nebo alespoň rozsvítí svíčku. Stalo se poutním a zároveň místem, kam, kdo něco znamená či chtěl by znamenat, musí povinně přijít. Jsou tací, co zaznamenávají do sešitku, kdo přišel a kdo nikoli. Je to poučné a lze při tom lehce zapomenout na 28. říjen, narozeniny T. G. Masaryka, 8. či 9. květen anebo na pravý smysl událostí, které všechno v roce 1939 způsobily.
Je nášplapnou minou dovolit si zamýšlet se nad 17. listopadem jinak, než je žádostivo. Chápu. Pro Česko je ten den stejně významný jako narození Krista. Nebo měl by být. Tak si to přejí mocní. Co se však ten den stalo, aby byl hoden takového vyzvednutí? A co má pro naši budoucnost znamenat?
Tehdy v onom roce 1989, protože na 17. listopad 1939 si zřejmě vzpomínají jen »nostalgici« či povinně vybraní zástupci státu, mladí lidé v ulicích narazili na policejní bariéru. Střet neznamenal mrtvé. Raněné ano. Nebyla první ani poslední taková demonstrace – v Evropě bychom podobných příkladů našli mnoho a nic pro budoucnost neznamenaly – ale tato se stala kulminační. Režim totiž nevěděl, jak dál. Najednou se ukázalo, že ochranná ruka Moskvy vůbec nebyla ochrannou a že chyby a nedostatky, které se kupily, přerostly schopnosti tehdejších předlistopadových vůdců. Strana vychovaná k disciplíně nebyla schopna po krachu vůdců zareagovat. Idea spravedlivé společnosti mezi lidmi však přetrvávala, i bez vedoucí strany, která zklamala. Dokonce také vlastní členy.
Události 17. listopadu na Národní třídě ještě moc neznamenaly. Kolaps moci musel být dokončen. Roli musel sehrát i nový premiér Čalfa, když se Adamec vzdal své odpovědnosti, a Gorbačov, jenž nepokrytě stranil Havlovi. Nevím, zda myslel, že je přijatelnější pro jeho záměry, anebo už šlo o dohodu s protihráči z Malty. »Moc byla vhozena na ulici, aby ji sebral, kdo chce«, tak nějak to zhodnotil Zdeněk Mlynář. Převzali ji ti nejpřipravenější a nejpropojenější na Západ s požehnáním Východu. Kam se mělo všechno dál vyvíjet, nikdo neřekl. Jen se stále citovala slova »svoboda a demokracie«, »pravda a láska«, a stále opakované klišé se pomalu stává pravdou, zvláště, když ti, co mu chtějí věřit, také věří.
Že časem všechno bude jinak, si tehdy nikdo neuvědomoval. Ti »připravení« to však věděli.
A pak se »zhaslo«. »Devadesátky« zamíchaly kartami. Kapitál zase ovládl zemi, a kdo ho měl, nebo měl kamarády na patřičných funkcích, věděl, že dostal příležitost. Trvalo jen deset let a všechno se změnilo a pak už zemi vládl regulérní kapitalismus. To, co se dnes oslavuje na Národní třídě v Praze a možné leckde jinde, už dávno není »návrat demokracie a svobody«, ale vítězství kapitálu, což mnozí zapalující v ten den svíčky, ještě nedokázali pochopit.
Tehdy před těmi třiceti třemi lety šlo stále ještě o socialismus, i Havel na něj při prezidentském slibu, přísahal, dnes už jde jen o svobodu pro stále rozpínavější kapitál. Změna v té době byla nutná, jen – pokud by moc nezvedli ti »nejlépe připravení« a stará moc naprosto nezkolabovala – by se zřejmě republika vyvíjela jiným směrem, tedy vývoj by byl třeba skutečně »sametový«.
Fotogalerie
