Celý její příběh je ale velmi zásadní pro každého, kdo chce do politické strany vstupovat nebo nějakou politickou stranu zakládat. Čeští Piráti totiž vycházeli z celé řady principů a idejí, které ve své době byly podle mého velmi nosné. Tím prvním byla digitalizace.
Opravdu se zdálo, že když se věci řeší on-line, tak je vše rychlejší a srozumitelnější. I když na mnohé lidi působili zakladatelé strany jako parta ajťáků, kterými často i byli, tak dokázali odhadnout, jakým směrem se mladá generace voličů posouvá, a téma digitalizace tak padlo na úrodnou půdu. Internet se na nějaký čas opravdu stal jejich mořem.
Druhým tématem Pirátů byla transparentnost, boj proti kumulaci funkcí a samozřejmě také legalizace marihuany. To vše působilo v roce 2009 jako tak dlouho očekávaný svěží vítr na české politické scéně.
No a v době Nečasovy vlády pak nebylo pro Piráty těžké působit jako strana ostře opoziční, rebelská a sociálně citlivá. Pomyslnou korunu všemu nasadil Ivan Bartoš, který se postavil do čela strany. Třicetiletý mladý muž, který měl na jedné straně formální vzdělání a řadu předpokladů pro politickou práci a na straně druhé alternativní image a kulturní kapitál rebela, harmonikáře a fanouška elektronické hudby. Tím dokonale skloubil to, co v té době Pirátská strana představovala. Celá image strany jako kdyby křičela, chceme to dělat jinak, neotřele, mladě a dobře.
A tak začala růst. Vstupovali noví členové, vznikaly republikové buňky a rostly preference. Nejdříve postupně, ale pak, když se ukázalo, že strana opravdu funguje, tak i růst začal být strmější. V roce 2017 přišel triumf. Přes deset procent ve volbách, dvacet dva poslanců a také obrovský finanční příspěvek od státu. Bohužel v ten stejný moment se na povrch začíná dostávat ten největší problém českých Pirátů. To strašidelné slovíčko, kterého se každý politik bojí jako čert kříže – IDEOLOGIE.
Pirátům se totiž, jako jedné z mála stran v ČR, podařilo žádnou nemít. Proto do ní mohli vstupovat lidé, kteří si byli politicky a ideologicky velmi vzdálení. Na jedné straně libertariáni, toužící po minimalistickém státu a co nejsvobodnějším trhu, a na druhé straně anarchisté, toužící po decentralizaci a komunalismu. A pak to všechno, co se mezi to vejde. V jedné straně se tak potkaly vlajky antify a bitcoin. Do toho bylo třeba se postavit do opozice proti vládě Andreje Babiše, což ale šlo jen po boku pravicových konzervativců z ODS, KDU-ČSL a TOP09.
Piráti tak šli do své první velké politické bitvy po boku těch, proti kterým slibovali bojovat při svém vzniku. S penězi a mocí také začali přicházet vnitřní boje. Rebelství nahradil kompromis, otevřenost a neomezenou svobodu omluvy za staré výroky, otáčení kormidla podle veřejného mínění a snaha stát se stranou úplně všech.
Poslední tečkou pak bylo účelové spojenectví se STAN. Rebelové z Pirátů se stali partnery té nejnudnější strany na českém politickém nebi. Skok do bahna pragmatismu byl dokončen, výsledek ve volbách byl zdrcující a Piráti se stali slepým střevem nově vzniklé asociální pravicové vlády.
Epilogem se stalo Celostátní fórum, na kterém stárnoucí rebel bez příčiny Ivan Bartoš bez problému obhájil svou pozici lídra. I teď dokonale reprezentuje Pirátskou stranu. Je bez elánu, už zahodil všechny svoje rebelské a revoluční názory a je to jenom další nudný čtyřicátník. Jenom mu na hlavě pořád zbývá pár dreadů jako vzpomínka, že kdysi byl v nějakém smyslu proti systému.
Poučení?
Ponaučení pro všechny tedy je, že revoluci bez ideologie dělat nejde a pokus o apolitickou politiku vždy končí jenom podivnou křečí.
Vyšlo v rámci přílohy VIZE mladých halonoviny.cz
https://www.ihano.cz/.../horska-draha-ceske-piratske-strany/