Současná vládní koalice připomíná rok před koncem svého vládnutí víc než co jiného rozhádanou partu, ve které namísto důsledného zastávání zájmů republiky a občanů každá skupinka nebo dokonce i jednotlivec prosazují své soukromé, často otevřeně zištné cíle. A to v široké škále od tupějších kariéristů přes lokaje podlézající tu eurobyrokratům, tu NATO a Washingtonu až třeba po aktivisty a příznivce sudetoněmeckého landsmanšaftu.
Ne, nechci nikoho mistrovat, chci jen připomenout tezi, že první povinností každého ústavního činitele je hájit na mezinárodním poli zájmy lidu země, jejímž je představitelem. A také usilovat o to, aby v Evropě panoval klid a rodily se nové hodnoty života v humanismu, bez poručníkování Spojených států, Bruselu, bez poručníkování bavorského ministerského předsedy a jeho sudetoněmeckých krajanů.
Od rozpadu východního bloku se totiž Západu podařilo nahromadit tolik lží, že by k jejich podrobnějšímu výčtu zdaleka nestačil rozsah jednoho článku. Zásluhou těchto podlých lží bylo pošlapáno mezinárodní právo, vedeny agresivní války a pustošeny mnohé země. V důsledku toho se politika stává stále bezmocnější a o světě rozhodují stále více ti, kdo řídí nadnárodní ekonomické korporace a určují toky peněz. Například Madeleine Albrightová už před lety prohlásila, že je prý nespravedlivé, aby Rusko disponovalo tak rozsáhlými zdroji nerostného bohatství. A Spojené státy a Severoatlantická aliance dělají vše pro to, aby tuto údajnou nespravedlnost odstranily.
Normální ovšem je, aby si lidé ve svých zemích uspořádali své poměry a hospodařili s přírodním bohatstvím tak, jak jim to vyhovuje. Jestliže někdo zvenčí iniciuje anarchii, chaos a dokonce občanské války, není to normální. Jistě, zhruba napůl českou společnost štěpí rozdílné politické názory včetně zahraniční politiky. Například proamerický Daniel Herman prohlásil, že udělá vše pro to, aby se Česká republika neorientovala na spolupráci s Čínou a Ruskem. I o tom bylo jeho setkání s dalajlámou. Jiní se ovšem orientují na politiku více azimutů včetně Číny i Ruska. K hlavním zdrojům napětí mezi občany České republiky však patří především majetková nerovnost a značné rozdíly v příjmech. A tak k překrytí těchto skutečností zavanul v minulých dnech ze Staroměstského náměstí v Praze onen Masarykův »Kocourkov a Hulvátov«.
Doba je prý složitá a není prý čas na romantiku. Ani na seriózní ochranu našich národních zájmů. Nechť tedy i tuto problematiku posoudí naši spoluobčané. Nechť posoudí i podpis premiéra Sobotky pod skandálním prodejem podniku a bytů OKD. Nechť posoudí také divadlo, které Bohuslav Sobotka a jeho věrní hráli pro voliče kolem takzvaných církevních restitucí, aby je pak hanebně podvedli. A nechť posoudí i Sobotkovo nadbíhání Sudetoněmeckému landsmanšaftu a vládní spolupráci s miliardářem, který tak získal politickou a mediální moc, což je v zásadním rozporu s definicí demokracie. Ano, občané se mohou právem ptát, co lze ještě očekávat od člověka, který dává tak skandálně přednost udržení osobní pozice před zájmy České republiky a jejích občanů.