Do Poslanecké sněmovny se zvolna přenáší téma poměrně rozsáhlé novely zákoníku práce. Je to téma široké a sama novela poměrně obsáhlá. Mám v živé paměti složitost roku 2006, kdy se rodil současný zákoník práce. Tehdy poprvé od převratových let 1989 – 1990 byla odložena do velké míry řevnivost jednotlivých odborových svazů i tří velkých odborových centrál ČMKOS, ASO a OSČMS. Šlo o hodně. Po sedmnácti letech brutálního ořezávání zaměstnaneckých práv a odborů byl před schválením nový zákoník práce, který „alespoň“ stabilizoval tehdejší daný stav. Především pak dával perspektivu, že se pozice zaměstnanců v závislé práci, tj. těch, kteří musí prodávat na trhu práce svoji pracovní sílu a dostávají mzdu na delší dobu, ustálí.
Od této doby uběhlo již deset let a zákoník práce prošel desítkami novelizací. Pohříchu k tíži postavení zaměstnanců. Změn, jež mluvily ve prospěch zaměstnanců, by na prstech obou rukou spočítal a byly navíc velice drobné až nepatrné. Současná ministryně práce se nyní holedbá tím, že jí na srdci leží především zájmy zaměstnanců. Chci však uvést, že je to výrazně licoměrné.
První zásadní moment celé novely spočívá v tom, že naše vláda složená ze sociálních demokratů, KDU-ČSL a ANO, až tak osud zaměstnanců na srdci neleží. Druhým momentem shledávám, že sám předseda vlády Bohuslav Sobotka v této věci velice dovedně žongluje. Navíc se nemohu ubránit dojmu, nezazlívám mu to, že mu tato problematika není příliš profesně blízká, a vidí ji jako druhotnou. Třetí moment spočívá ve skutečnosti, že nad zněním novely zákoníku práce se vlastně neshodla ani Rada hospodářské a sociální pomoci tzv. tripartita. Tedy vláda jako moudrá Horákyně zvolila metodu předložení velice rozsáhlé bezzubé novely, z níž jsou vyndány všechny možné střetové oblasti. Mám vážnou obavu a to je názor i OS ČMS, že půjde o novelu z velké části bezzubou. Sice se mírně zlepší postavení odborových organizací z hlediska dohledu nad bezpečností práce, ale to bude v podstatě vše ve prospěch odborů. Kolektivní vyjednávání neposílí, a ani nijak nepomůže skutečnosti, že u většiny malých a středních firem odborové organizace nepůsobí. V řadě firem, např. v obchodních řetězcích, ale třeba i z posledních skutečností z dopravy a boje řidičů autobusů za vyšší mzdy, jsou vystaveny brutálnímu tlaku. Ten je mnohdy likvidační. Dále se připojují prováděcí předpisy a vytvářená administrativní zátěž krajských rejstříkových soudů. Ty vytvářejí, nemohu se ubránit tomuto pocitu, v duchu úředního šimla velice obtížnou situaci, jež může vést k dalšímu výraznému oslabení, až rozbití řady odborových organizací. Pochopím, že vznikl zde „nový Eliášův – Šámalův“ občanský zákoník č. 89/20013 Sb., ale také je v Poslanecké sněmovně PČR novela občanského zákona, která vedle jiných věcí má rovněž řešit respektování mezinárodních úmluv v postavení odborových organizací. Její projednávání však v druhém čtení visí v nedohlednu. Zrovna tak visí v nedohlednu vrácení dlouhodobého odborového práva mít svého zástupce v dozorčích radách velkých podniků. V Poslanecké sněmovně se licituje, zda to mají být všechny firmy, zda ty s 250 a více zaměstnanci, nebo firmy s 500 a více zaměstnanci. Rozumím námitkám, že leckde se odboroví předáci mohou nechat zlákat, pozlátkem slíbeným zaměstnavatelem, členstvím v dozorčí radě. Na druhou stranu je to jedno z práv, o které odborové organizace usilovaly více jak sto let zpátky a při odpovědné kontrole členské základny plnilo funkci informovanosti zaměstnanců ve vztahu k zájmům firmy. To zda tito předáci podlehnou takovému pozlátku, pak také závisí na odborové organizaci, která je tam delegovala.
Vrátím se k zákoníku práce. Vládní předloha je vysoce rozporuplná, něco pozitivního ve velice malém rozměru přináší, avšak přijde-li další cyklická hospodářská krize kapitalismu, výrazně postavení zaměstnanců zhorší.
Myslím si, že vláda nenakročila dobrým směrem. Jsem přesvědčen, že v rámci vybičované předvolební atmosféry krajských, senátních a příští rok parlamentních voleb slibuje něco, co nezlepší postavení ani matek s malými dětmi, výrazně zhorší pod heslem pružnosti pracovního trhu, tedy obchodu s pracovní silou, postavení pracujících. Ostatně v tomto spočívá kouzlo kapitalismu. V období hospodářských konjunktur se slibuje a rozhazuje plnými hrstmi a v době hospodářských krizí se bankám, velkým soukromým vlastníkům nahrazují ztráty na zisku. Nejvíce však na to doplácejí dělníci a ostatní pracující. Proto OS ČMS a osobně sám nahlížím na předloženou novelu velice zdrženlivě až odmítavě. Konečně na volném pohybu pracovní síly nikdy nevydělávali dělníci a ostatní pracující. Jejich práci, jimi vytvořenou nadhodnotu si přisvojují vlastníci výrobních prostředků, banky a nadnárodní kapitál. To je třeba zásadně změnit.