V úterý převzal řízení ministerstva zdravotnictví profesor Roman Prymula. Ještě týž den, vlastně okamžitě po uvedení do funkce premiérem Andrejem Babišem, si »dovolil« zmínit se o dalších opatřeních, které je či bude v nejbližší době nutné v souvislosti s epidemií COVID-19 přijmout. Připomněl záměr, bude-li nemocnost tak pokračovat jako nyní, přikázat barům a restauracím zavírat v deset hodin večer. Česká televize pochopitelně nelenila a okamžitě spustila palbu. Nejen na Prymulu, pro nás nezasvěcené zdůraznila, že musel před několika měsíci z ministerstva odejít, protože mimo jiné neměl bezpečnostní prověrku, a to víte, NATO a EU má starost, aby se nedozvěděl něco supertajného, jako třeba, že generál s jednou hvězdičkou je brigádní generál anebo kolik naše armáda má tkaniček do bot. Důvody pochopitelně byly jiné, ale ty ČT nestačí a hlavně nehonestují Prymulu, alespoň v očích skalních fandů NATO a EU.
A vůbec, kteří lidé se chtějí bavit přes půlnoc? Ti, kteří jdou od šesti, osmi do práce? Ti asi mezi těmi majícími právo na zábavu, tedy těmi ze Stodolní, ale mohla jsem jmenovat jiné ulice, v jiných městech, ve větší míře nejsou.
Mladí se tedy chtějí bavit. Je doba lidských práv a omezovat je? Ty jsme si přece »v listopadu vybojovali«. Přitom většinou (ti, co to často říkají), jde o generaci narodivší se po zmíněném datu, ale nešť. Česká televize a jiné kanály je už vychovaly k odsudkům minulosti, o níž nevědí nic. Teď ČT vychovává dál, tedy »dělá politiku«. Jenže velká část těch mladých, bavících se, nechce nic slyšet o starých lidech, nemocných, těžce zkroušených. Nezajímají je, ač každý měl svou mámu, svého tátu a má i dnes třeba staré nebo nemocné rodiče či prarodiče. Tak vychoval jistou část mladé generace tento systém. Brečet nad tím či oním americkým zpěvákem, který se ufetoval, to ano. Vzít na vědomí stáří plné nemocí svých prarodičů či třeba souseda z domu, ne, to po nich nechtějte. K tomu je ostatně ani televize nevychovává. A oni, vědomi si svých práv, nejen ti mladí, ale i majitelé těch barů ve Stodolní a jinde, mohou se přece bavit či profitovat na této zábavě a ti druzí, nemocní a staří? Co na nich záleží! Jim nepatří budoucnost, ať si je třeba vezme čert!
Omlouvám se, snad jsem to přehnala, ale není na tom, co jsem napsala, přece jen kus pravdy? Má se většina z nás bát těch, kteří křičí cosi o svobodě, demokracii, »kterou jsme si vybojovali«, o lidských právech vykleštěných podle potřeby? Ne, bát se nesmíme a ty, kteří svobodu ostatních chtějí narušovat, je třeba zřejmě donutit k podřízení. To je právo většiny a tomu se také říká skutečná demokracie.