Rozhovor Haló novin s členem ČSBS Opava Miroslavem Opálkou. Kdo má historickou paměť, musí být ostražitý

19. 9. 2020

Kdo má historickou paměť, musí být ostražitý.

Pocházíte z Opavska a tento region, patřící převážně do českého Slezska, prošel jiným vývojem ve srovnání s českými oblastmi. Vždy silné zde bylo němectví. Můžete nám jako regionální patriot nastínit vývoj oblasti zhruba od počátku 20. století?

Děkuji za otázku, ale musím stručně zabrousit do dávnější historie, neboť okres Opava je složen ze tří regionů, přitom každý měl svůj specifický vývoj, což platí i o jiných místech v ČR.

Na Opavsku a Vítkovsku přispěla k poněmčování už první (přemyslovská) a druhá (průmyslová) kolonizace, kdy na území českých zemí přišel zejména germánský živel. Mezníkem ve vývoji Hlučínska (tento název není historický, ale poměrně nový) se stal rok 1742, kdy bylo toto české území po prohrané válce Marie Terezie připojeno s 90 procenty Slezska k Prusku, a tak čtyři generace tzv. Moravců byly silně ovlivněny vytvářením německého státního vědomí.

Po vyhlášení Československé republiky v roce 1918 se němečtí obyvatelé na Opavsku postavili nové republice na odpor a verbálně připojili toto vnitrozemí k Rakousku. Vyhlásili tzv. Sudetenland. Ovládali zemské úřady v Opavě i radnice ve většině obcí. Pořádek přišla zjednat československá armáda až 18. prosince 1918. Hlučínsko však bylo připojeno k ČSR později, až v roce 1920, a pak ještě v roce 1924 zbytek.

Složité národnostní, ekonomické, sociální, náboženské a jiné rozpory vedly k tomu, že v roce 1935 získala SdP (Sudetoněmecká strana) v soudních okresech většinu. Opava 27,63 %, Vítkov 34,12 %, Hlučín 64,35 %! Vytvořila se tzv. pátá kolona. A tak se pak, ale i podle sčítání lidu, na základě mnichovského diktátu stala Opava správním centrem jednoho z obvodů tzv. Říšské župy Sudety, a Hlučínsko v říjnu 1938 nebylo připojeno k Sudetengau, ale přímo k Altreichu – říši německé s tím, že těm, co se hlásili k SdP, byla přidělena půda, zajištěna práce, a všem i branná povinnost ve wehrmachtu.

Proč nebyli němečtí obyvatelé z Hlučínska po válce odsunuti? Jak je možné, že pak vedle sebe mohli žít ti, kteří bojovali za Hitlera a třeba i udávali své české sousedy, s Čechy?

Po osvobození ČSR Sovětskou armádou a Spojenci včetně čs. vojáků bylo k 1. prosinci 1946 odsunuto z Opavska 32 236 Němců, 2016 jich zůstalo. Z Vítkovska bylo odsunuto 3395 Němců. Velká část jich padla na frontě, nevrátila se či utekla ještě před odsunem, nebo byla přestěhována i do vnitrozemí k asimilaci. Poměry po válce byly napjaté a vzpomínám, že jsem jako dítě slyšel v Opavě němčinu i později, a snad na každé ulici.

Specifika vývoje Hlučínska, na které se ptáte, však byla jiná. Do září 1947 byl region řízen ustavenou správní komisí a posuzovalo se, zda brát převažující německé státní občanství jako vynucené, nebo jako kolaboraci. Nakonec museli dospělí občané žádat o osvědčení o československém státním občanství (dnes jejich děti často zdůrazňují, že rodiče »přišli o německou státní příslušnost«) a odsunuto bylo jen 2100 osob. Uvádí se, že aktivních přisluhovačů nacistů. Asi dalších 700 odešlo dobrovolně.

Je vhodné dodat, že v té době měla KSČ v celé této oblasti poměrně zanedbatelný vliv, který se začal zvyšovat až po únoru 1948. Komunistická strana však zastávala ve vládě názor, že Hlučíňany před odsunem chrání prokazatelný slovanský původ před záborem Pruskem.

Jaká byla situace v této oblasti v době socialistického Československa?

I když se v roce 1984 hlásilo z celého opavského okresu k německé národnosti pouze 899 občanů, živé rodinné kontakty se Spolkovou republikou Německo, včetně každoročních žádostí o vystěhování i propuštění ze státního svazku ČSSR, dokládaly, že vztah k němectví přetrvává a je posilován ukázkou životní úrovně v SRN. Stálé upevňování kolektivní paměti, tedy tradic, a komunikativní paměti v rodinách, spolcích, farnostech, ale i v kulturní paměti a čilých rodinných zahraničních kontaktech (vzájemné rodinné návštěvy, dary, dědění) posilovaly a stále posilují u mnoha občanů pocity sounáležitostí se SRN, i když zde – na rozdíl od první republiky – byla vystavěna řada fabrik a vznikli další zaměstnavatelé, u nichž lidé nalézali práci.

Ono stálé upevňování kolektivní paměti se dělo i v rámci socialistického Československa?

Ano, hojně!

Vím, že vojáci z Hlučínska bojující ve wehrmachtu, pokud přežili, po válce dostávali důchod ze Spolkové republiky Německo. Týkalo se to jen přeživších, nebo i jejich rodin?

Obou skupin. Cítění sounáležitosti dlouhodobě utvrzuje právě státní politika SRN, kdy příslušníci wehrmachtu – např. váleční invalidé či válečné vdovy a sirotci – dostávali pravidelnou rentu v naturáliích či penzi v tuzexových korunách a pobyt válečných invalidů v německých sanatoriích. A to selektivně podle politické neangažovanosti se pro výstavbu socialismu.

Musím se zeptat, jak posuzovali neangažovanost pro výstavbu socialismu? A renta jde stále i současným potomkům?

Dle sdílených informací měli tuto pravomoc posuzování vyvolení, kteří svou značkou na žádosti doporučovali způsob plnění či neplnění nároků ze strany institucí SRN. Mám za to, že ono plnění odpovídalo právním předpisům SRN a nemyslím si, že převratem v ČSSR skončilo. Do kterého pokolení však platí nárok na občanství a finanční zabezpečení, nevím.

Jaká byla situace na Hlučínsku po listopadu 1989?

Když si to všechno seřadíte, nebylo překvapením, že se po listopadu 1989 prolomilo tabu jednotného státního historického pohledu a veřejně se začalo vyjevovat i jiné pojetí vyprávění novodobých dějin.

Velké skupiny ekonomicky aktivních občanů se po převratu přesunuly či pendlovaly za prací do SRN a požádaly si o německé občanství, což jim umožnilo získat statut pro legalizaci práce včetně zdravotního a sociálního zabezpečení. K urychlení získání německého občanství stále vyjíždějí zástupci konzulátu SRN do hlučínských obcí a pomáhají tam zájemcům s vyplňováním žádostí. Předchozí osvědčení o československém státním občanství rodičů není překážkou, pokud předtím byli občany Říše.

Kolik obyvatel z Hlučínska se tedy hlásí k němectví?

Neověřené zdroje uvádějí, že místy je dnes v některých obcích dvojí občanství až u poloviny obyvatel!

Podíváme-li se na výsledky sčítání lidu podle národnosti, kterou můžete měnit z vlastního rozhodnutí kdykoli, tak v letech 2011 a 2001 se k německé národnosti hlásilo podle správních obvodů s rozšířenou působností: Opava 140/474, Hlučín 90/644 a Vítkov 33/90 občanů. Tento úbytek je však ovlivněn i tím, že údaj byl v roce 2011 dobrovolný a čtvrtina osob na něj neodpověděla. Zajímavé však je, že německých státních občanů přibývá, ale občanů s německou národností ubývá.

Jaké spolky působící v ČR napomáhají udržování němectví? Slyšela jsem, že se má u vás někde na Opavsku zřizovat nová německá škola. Je to tak?

Počátkem 90. let minulého století vznikaly v různých místech naší republiky, včetně okresu Opava, německé svazy. Některé pod vlivem a díky peněžním injekcím Sudetoněmeckého landsdmanšaftu, jiné skromnější pod vlivem Kulturního svazu občanů ČR německé národnosti. Vznikla i soukromá muzea wehrmachtu (např. v Chuchelné). I za podpory Velvyslanectví SRN a dalších se pořádají putovní veřejné výstavy o zaniklých obcích v tzv. Sudetech po odsunu. Slezský německý svaz v Opavě organizuje výuku němčiny pro zájemce už v mateřských školách apod. Tyto spolky mají vliv i na jiné zájmové a společenské organizace.

A nyní ke škole: Nově 26. července t. r. vyslal premiér Andrej Babiš vládní zmocněnkyni pro lidská práva a místopředsedkyni Rady vlády pro národnostní menšiny, jakož i poslankyni ANO prof. Helenu Válkovou, která pochází ze smíšeného česko-německého manželství z Opavy, aby zde v doprovodu prezidenta Shromáždění německých spolků v České republice Martina Dzingela jednala o možnosti vzniku základní školy s německým vyučovacím jazykem v Hlučíně. Sdružení slezsko-německých přátel Hlučínska chce mimo provozování česko-německého rádia obnovit německé vyučování.

Předsedkyně sdružení Marie Rončka vysvětlovala v regionálním tisku, že rodiče by měli mít na výběr, zda se jejich děti budou učit jen v českém jazyce, nebo i německém, neboť v nemálo pořádaných kurzech němčiny to není ono. Zájem rodičů je deklarován a škola by měla vzniknout z rozhodnutí města a ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a do budoucna se počítá i s gymnáziem. Přípravy už zahájili v Chebu a Jablonci nad Nisou, Hlučín je tedy třetí v pořadí.

Zajímavou poznámku z úst profesorky Válkové přinesl regionální tisk (Region Opavsko str. 2, 4. srpna 2020): »My potřebujeme regiony, kde se lidé nebudou bát německý jazyk podporovat,« a dále Válková zdůraznila, že Babiš je ochoten dát vybraným regionům zelenou. Projekt je údajně připraven podpořit i primátor Opavy Tomáš Navrátil (ANO), kterého prof. Válková rovněž navštívila.

Po celé ČR jsou různé cizojazyčné školy. V čem cítíte problém?

Máte pravdu, člověk si klade otázku, v čem vidět problém, když už v ČR dávno existují školy s vyučovacím jazykem anglickým či francouzským. Netřeba slyšet trávu růst. Ale kdo má historickou paměť z pohledu českého živlu na represe českého obyvatelstva právě Němci, kdo si pamatuje miliony padlých osvoboditelů, utýraných vězňů a totálně nasazených, je přirozeně ostražitý. Žel, ne tak již mladší generace.

S odstupem času už lze lépe chápat, že život rodin v určité části republiky byl odlišný. Většina rodin tam ztratila ve válce manžela, bratra, strýce, syna, vnuka a ženy vedly řadu let v těžkých podmínkách domácnosti a hospodářství samy. Chtějí mít přirozeně také na své blízké pietní vzpomínku i upravený hrob…

Osvobození Československa jim přineslo v rámci Ostravsko-opavské operace – při dobývání tehdy jejich silně opevněného německého území – obrovské materiální ztráty i ztráty na životech civilního obyvatelstva. Pojem vlastenectví tak získal těžkou příchuť, neboť hranice národní identity se měnila bez opuštění obce a tito občané hodnotili a hodnotí především to, co jim které státní uspořádání přineslo.

Tito občané ČR tedy posuzují, co jejich rodinám přineslo Prusko, první ČSR, pak hitlerovská třetí říše, pak lidově demokratické Československo, ČSSR a nyní ČR s možností práce v SRN a získání německého občanství?

Samozřejmě to dnes není ve všech rodinách stejné. Doba pokročila, rodiny se promísily, přistěhovali se i občané odjinud. Ale v řadě tradičních rodin se stále hodnotí, kdo jim dal jakou práci, majetky, životní úroveň, svobodu…

Takže vzpomínají. Jak?

Snad ještě koncem 40. let minulého století byla v kostele v Kravařích umístěna pamětní deska se jmény padlých občanů, kteří bojovali na různých frontách v německé armádě. Tohoto příkladu následovali v Bolaticích (1962), Kobeřicích (1967) a dále v Píšti a Štěpánkovicích. V roce 1994 začala tzv. pomníková válka Hlučíňanů a Nehlučíňanů v Bolaticích, a následně každá obec považovala za prestižní záležitost zřídit pamětní desky či pomníky padlým obyvatelům svých obcí na veřejném prostranství. Například v Dolním Benešově věnovali na pomník milion korun, v Darkovicích dokonce přestavěli původní pomník osvoboditelům na pomník padlých spoluobčanů – obecně obětem války a v Ludgeřovicích pomník zvěčnil plastiku uniformovaného německého vojáka s reliéfem německého železného kříže. Vyjevilo se tak to, co latentně přežívalo a přenášelo se v rodinách a komunitách z generace na generaci s cílem vždy si zachovat svou identitu a specifičnost. Kontroverze přineslo i vybudování rozsáhlého pohřebiště německých vojáků na Městském hřbitově v Opavě.

Zkušenost praví, že minulost vytváří přítomnost, ale i budoucnost. Utváří se nové hranice mezi zapomínáním a pamětí. Něco se vejde do dějin, něco zmizí! Komunikativní paměť vysychá s odchodem jedné generace, a proto se dnes velmi aktivně někteří občané Hlučínska snaží zachovat svou kolektivní paměť i pro příští generace. A to i za pomoci velvyslanectví a různých institucí či úřadů SRN. K tomuto uchování slouží především kulturní paměť. Ta v uměleckých dílech, muzeích, publikacích, učebnicích, názvech ulic, ale také v pořádání různých akcí a oslav, nebo ve stálém užívání německých křestních jmen pro nově narozené a snaze o návrat k německému jazyku dbá na udržení a prohlubování vlastní kolektivní paměti.

Znepokojuje vás při tom něco?

Opak toho, co se děje s kolektivní paměti českého národa, s jejím vykostěním. Přepisování novodobých dějin, prolamování různých tabu, přejímání hodnocení válečných událostí od poražených stran, ignorace výchovy k vlastenectví a hrdosti ke svému národu i ke slovanství. Projevem pak např. je benevolence k českému jazyku i pohrdání k přechylování u ženských příjmení. Stoupá vliv těch, kteří tyto proměny prosazují. Není tajemstvím, že jde o promyšlený postup. Plošný postup. Mladá generace se ve své většině upnula ke konzumu toho, co přináší uspokojení a o politiku a poučení z historie se moc nezajímá.

Podívejme se na radnice, kde se ona tabu nejvíce prolomila. Kdo tam vládne? Kupodivu netýká se to jen tradičních pravicových stran spjatých s vlivy ze zahraničí. Jde i o hnutí ANO a Piráty. A zázemí Milionu chvilek také není průhledné.

Nejde mi teď vůbec o antikomunismus. Jde mi o ochranu národních zájmů, národního hospodářství, kultury v širším slova smyslu a suverenity. Odstraňování památníků a pamětních desek osvoboditelům a stavění památníků a pamětních desek symbolům čtyřsetletého útlaku či zrádcům a chvilkovým hrdinům je varující. Dáme-li to do souvislosti s mediálními a politickými útoky na české vlastenecké organizace, uskupení či jednotlivce, zvedám varovný prst a upozorňuji na slova národního hrdiny Julia Fučíka a prezidenta Edvarda Beneše. Nebuďme pasivní! Dávejme hlasy ve volbách těm, kteří národ nezrazují. Volme proto vždy aktivně, zodpovědně, uvážlivě a posilujme naše kolektivní historické vědomí.

Autor: 
Monika Hoření
Zdroj: 
Halo.cz