Ivo Šebestík glosuje probíhající návštěvu ministra zahraničí USA Mika Pompea v České republice.
Jistě nejsem jediný, komu příjmení amerického ministra zahraničí Mika Pompea připomíná jméno jednoho z triumvirů pozdní římské republiky, jenž se jmenoval Gnaeus Pompeius, a který si svými skutky, jež se vepsaly do dějin, vysloužil přídomek Magnus, tedy Veliký.
Pompeius Veliký byl důstojným protivníkem, dříve spoluvládcem (triumvirem), Caesarovým, jemuž ale podlehl ve slavné bitvě u Farsálu v Thesálii a jeho životní pouť hned na to skončila v Egyptě, kde byl Pompeius z vůle rádců Ptolemaia XIII., kteří se takto patrně pokusili Caesarovi zavděčit, hanebně zavražděn.
Současný americký ministr zahraničí Mike Pompeo nemá naštěstí se svým slavným téměř jmenovcem vůbec nic společného. Není Magnus, ale spíše Minimus. Rozhodně nebude mít na svém kontě vůbec nic, s čím by vstoupil slavně do historie. A že by jeho příjmení přečkalo dvě tisíciletí v kronikách, archivech, knihách i v paměti lidské, lze pochybovat více než úspěšně.
I když do České republiky přijíždí Mike Pompeo rovněž z bitevního pole, na kterém se pro jeho zemi taktéž nevyvíjí téměř vůbec nic příznivě, je podobnost obou osudů jen náhodná. Spojené státy americké nejsou s to obstát čestnými prostředky v technologické válce s Čínou, a tak ministr zahraniční, Mike Pompeo, vyrazil do Evropy mezi své různou měrou oddané či bezmocné vazaly, aby je strhl do obchodní války s Čínou, která se pro USA momentálně vyvíjí skutečně tak trochu jako Farsalské pole pro Pompeia či bitva u Aktia pro Marka Antonia. Není to válka, jakou by tyto země mohly cokoliv získat, je to však válka povinná! Nepřítel Ameriky je také nepřítelem Česka! A je lépe se mýlit se Spojenými státy než mít pravdu s… No i s Čínou, to se rozumí.
(Vážení čtenáři, pokud soudíte, že se lidstvo vyvíjí směrem vzhůru, pak tohoto omylu raději včas zanechte. V tom skutečně podstatném vězí lidstvo na místě už celá tisíciletí a vůbec se nezdá, že by se chtělo konečně pro jednou dobrat rozumu.)
V České republice se Pompeo nemůže setkat než se stoprocentním porozuměním. Stejně jako se se stoprocentním porozuměním setkávala v dřívějším Československu Moskva. Mesalianční vztah mezi USA na straně jedné a malými státy, u kterých ještě ke všemu neštěstí absentuje vlastní zahraniční politika, nedává ani nejvyšším představitelům těchto zemí velkou naději na udržení nestranného, tedy rozumného, postoje. Zdá se téměř jisté, že Česká republika bude do cizího sporu mezi USA a Čínou zatažena, stejně jako byla zatažena do absurdního boje s Ruskem.
Těžko asi kritizovat politiky, pokud hrají se slabými kartami, jaké jim začátkem devadesátých let 20. století per omnia saecula saeculorum odkázali Václav Havel a jeho nový polistopadový divadelně politický „pražský výběr“, jenž urputně drží bezectný směr domácí i zahraniční politiky dodnes.
Maximem, jaké můžeme od svých reprezentací asi žádat, je aby si alespoň nechali od cesty svazácké nadšení ve tváři, když už budou ve všem souhlasit s vyslancem suveréna. Pokud už musí tančit na minovém poli, aby si odpustili klást iniciativně i vlastní miny mezi ty, které už nakladla cizí moc a jejichž výbuchy spolehlivě rozorají též i naše pole. Dost na tom, že velká část mediálního mainstreamu včetně médií veřejné služby budou pod taktovkou uboze trapného „pražského výběru“ horovat pro to, aby technologie pro české jaderné elektrárny dodávaly americké firmy, což je jistě další hlavní cíl Mika Pompea v Plzni a v Praze.
Kuriózním bodem jednání v Praze bude ale jistě česká podpora bojkotu německo-ruského projektu Nord Stream II., která je jablkem sváru mezi Washingtonem a Berlínem. To bude česká reprezentace nejspíš tančit farandolu rovnou mezi dvěma minovými poli.
Je ještě někdo, kdo by měl zájem o to vstoupit aktivně do vyšších pater české politiky?