Varovné signály nespravedlnosti a východiska z ní

3. 8. 2020

Žijeme v době, kdy by každý podle dnešních technologických možností očekával, že zmizí chudoba, nebudou exekuce, budou existovat spokojená manželství. Zmizí rasismus, sexismus nebo jiná diskriminace. Nespravedlností se ale dnešní doba jen hemží. Je jí naprosto prostoupena. Samotná nespravedlnost je dokonce privatizována, když je vám například nabízena v nekonečném počtu půjček. Kapitalistický systém produkuje řadu negativních jevů, které se posléze prolínají do celé společnosti.

Nejvíce jsou v tomto procesu nespravedlnosti ohroženy menšiny jako takové, matky samoživitelky, otcové samoživitelé, dále lidé se zkrácenými pracovními úvazky nebo pracující na různé formy dohody. Jiné to bylo před více než 30 lety, kdy postupně odcházel socialistický systém a nastupoval naprosto odlišný, ryze kapitalistický.

Pokud budeme na dobu socialismu před rokem 1989 nahlížet s rozumem, tak zjistíme, že tehdejší systém například pro ženy dělal mnohem více, než systém následující. Ženy chodily do zaměstnání. Pro děti byly zřízeny jesle a školky a rodiče mohli pracovat. Ženy se mohly do značné míry osamostatnit a nebýt na muži existenčně závislé. To se ale mění po roce 1990. Po tři dekády bylo postupně budováno to, čemu dnes říkáme neoliberalismus, který měl v našich podmínkách jeden úkol: masivní privatizaci všeho, co jen šlo, a co nejméně státních zásahů. K tomu také došlo, a ženy jsou opět lapeny v síti nejistoty. Když je muž opustí a stanou se z nich samoživitelky, jsou závislé na sociálním systému a do práce chodit často nemohou, protože v tak masovém měřítku jako před rokem 1989 jesle a školky neexistují. Vše bylo zprivatizováno v duchu toho, že se jedná o socialistický přežitek. Z mnoha školek se tak staly luxusní erotické kluby, hospody nebo prostě zejí prázdnotou a chátrají.

Podobně je tomu s ochranou práv menšin. Tento koncept převzala současná levice od nové levice 60. let 20. století, kdy se postupně tato agenda začala dostávat do popředí zájmu. Menšiny je jistě třeba chránit. Nicméně dnes se z této agendy stala pro některé mantra ve spojení s neoliberalismem, který si ji přivlastnil. Dokonce to došlo tak daleko, že někteří začali chránit jen menšiny a úplně zapomněli na ochranu pracujících a chudých, kteří jsou ohroženi rostoucí nejistotou, která nemusí nutně souviset jen se současnou krizí způsobenou koronavirem. Vzestup levice zpátky na výsluní není dle mého názoru možný do chvíle, než se opět vrátí ke svému klasickému pojetí ochrany práv zaměstnanců, chudých a také lidství. Ideály socialismu jsou přece na daleko vyšší morální úrovni než egoistické ideály kapitalismu. Někteří mohou namítnout, že první pokus o socialismus plodil také nespravedlnosti. Ano, i to je potřeba přiznat. Každý systém, který se teprve etabluje, nefunguje úplně bez chyb. Kapitalismus potřeboval mnoho pokusů, aby se prosadil proti feudalismu. Mnohokrát přitom selhal. Využíval přitom vykořisťování nejen mužů a žen, ale také dětské práce. Prosazoval se nedemokratickými způsoby pomocí kolonialismu a brutálního rasistického útlaku na mnoha kontinentech, až do pádu koloniálního systému po druhé světové válce, především v 60. letech.

Nicméně na systému, který zde existoval do roku 1989, najdeme nejen negativa, ale také řadu pozitiv. Obě stránky najdeme jak v kapitalismu, tak v socialismu. Jestliže se ale socialismus primárně pokoušel o co nejmenší rozevírání nůžek, neoliberální kapitalismus je chce vyhnat do druhého extrému – největšího rozevření. To posléze vede k nárůstu počtu lidí, kteří žijí buď v chudobě, nebo na hranici chudoby. Zde se pohybují mnozí senioři, nízkopříjmové rodiny s dětmi a další skupiny. Je tedy jasné, že pro všechny je nejvýhodnější určitá rovnováha, kdy se rovnoměrně přerozdělují zisky a bohatství. Nemusí se ale nutně jednat jen o vztah člověk – stát, člověk – člověk, ale také například město – obec. Nerovnosti vedou rovněž k tomu, že venkov je odstrkován od větších měst a často vnímán jako přítěž celého systému. Kdyby se rovnoměrněji přerozdělovaly vybrané daně, řada obcí by mohla hospodařit podobně jako větší sídla.

Jedním z řešení nerovností by bylo zdanění nejbohatších lidí. Zavedení »miliardářské daně« nebo zdanění »hvězd« a »superhvězd« by přineslo mnoho peněz do státního a obecního rozpočtu. Koncentrace nezměrného bohatství v rukou jednotlivců nebo úzké skupiny lidí vede k tomu, že nás všechny ovládá plutokracie. Levice by měla být v tomto nekompromisní a trvat na zavedení takovéto speciální daně.

Existují rovněž další úniky financí. Česká republika například pomáhá vychovávat a vzdělávat mnoho lidí (například lékaře), kteří patří ke světové špičce. Nicméně po vystudování mnozí naši zemi opouštějí, protože prý jim nejsme schopni dát adekvátní platy. Praxe je následující. Medik vystuduje na naší prestižní vysoké škole. Po několika měsících praxe v nějaké nemocnici opustí naši republiku s argumentem, že se mu zde platí málo a že za jeho odbornost budou v zahraničí platit mnohem více. Nastává paradox, kdy stát na své útraty pomohl vychovat medika, který později zmizí pryč a s ním i investovaný kapitál. Musíme si položit důležitou otázku: Opravdu je nutné platit velké platy, když do vzdělání lékařů investoval stát nemalé peníze? Naše školství je přece na veřejných vysokých školách bezplatné. Zde by se záležitost dala narovnat zavedením nutnosti po absolvování studia pracovat v naší zemi například po stejnou dobu, jakou trvalo studium, aby stát něco získal zpět za to, že umožnil odborníka vzdělat.

K tomu, aby tyto záležitosti lidé pochopili, je nejdříve nutné identifikovat výše uvedené nespravedlnosti v naší společnosti systematickým způsobem, a poté přicházet s návrhy na jejich řešení v komplexním rámci spravedlivé společnosti.

Autor: 
Jan KLÁN