Nekonečné lži sdělovacích prostředků
Sám jste inicioval tento rozhovor. Můžete se nám představit a říci, co vás vedlo k tomu, poskytnout našemu deníku rozhovor?
Jmenuji se Stanislav Kubec a vyzval jsem vaši redakci, protože bych vám chtěl podat své vlastní svědectví o práci v uranových dolech v Jáchymově, dokud jsem ještě na živu. Nemůžu už donekonečna poslouchat dokola ty lži ve sdělovacích prostředcích, ať už je to rozhlas, televize, hlavně Česká televize - ČT24, nebo noviny. Hlavně také se to týká televizního pořadu Historie.cs, kde tyto otázky často rozebírají a sprostě lžou celému našemu národu.
Vy jste pracoval na dole v Jáchymově. Co vás k tomu vedlo nebo vás motivovalo?
Mě k tomu nejprve nemotivovalo nic. Jednoho dne přišli do naší fabriky, svolali si mladé lidi od nás a dělali nábor do ostravských dolů a hutí. A pak byly taky nábory do papíren. Věděl jsem, že je to v dolech zdravotně nebezpečné. Ale republika se po válce znovu budovala a já chtěl taky pomoct. Někteří lidé tam jednoduše nešli, ale já jsem tam šel, jen jsem s jistotou nevěděl, jestli se tam při té tvrdé práci uživím. Bylo to ale pro republiku potřeba, tak jsem šel do Dolu Svornost na základě náboru.
Okresní národní výbor organizoval více náborů - do dolů a na různé stavby. I na ostravskou Huť Klementa Gottwalda byly velké nábory. Oni tam neměli lidi a byla potřeba každá pracovitá ruka, tak nás objížděli ve fabrikách po celé republice a já jsem jako jediný z nás za naši fabriku Český nábytek šel do dolů v Jáchymově. Taky jsem byl mladý a tehdy ještě bez rodiny. Do té doby jsem od roku 1947 do roku 1951 pracoval v Týništi. A dostali jsme tam taky bydlení.
A náborovým příspěvkem bylo pro vás právě přidělení bytu?
Takto ne. Když jsme tam přijeli, na nádraží bylo umístěno něco jako přijímací kancelář, prohlídka u lékaře a také jsme vyfasovali holínky, protože cesty nebyly ještě dodělané. Tak jako to bývalo na stavbách. A dostali jsme klíče od bytu. Byla to jedna místnost, ústřední topení. A žili jsme tam dva. Byty byly pro dva, tři, ale i pro pět lidí.
Budova měla tři patra, na každém patře společenská místnost, rádio, asi pět sprchových koutů a umyvadla – to bylo společné na patře. Za toto jsme platili 25 Kčs. Na tu dobu, po válce, to byly slušné podmínky.
Když šli trestaní sfárat, tak nebyli spoutaní a taky jsme jim museli říkat trestaní, a ne vězni, jak tvrdí v pořadu Historie.cs. Nikoho spoutaného jsem tam vlastně nikdy neviděl, ani když je doprovázeli esenbáci. Ti s nimi do dolu nikdy nefárali. V dole byli trestaní úplně sami po celou pracovní dobu a měli možnost pohybu po celém dole. Důl Rovnost byl 1200 metrů hluboký. A tam se také každý dostal dolním patrem, když bylo potřeba.
Stěžoval si vám někdo z trestaných někdy, že ho například bijí nebo s ním špatně zacházejí?
Vůbec ne. Spíš říkali, že je to tam lepší než na Borech, že na Borech je to strašně dlouhé, protože tam je většinou zavřeli na samotku. Někdy sice říkali, že to je horší než v koncentráku, ale já o tom nic nevím. To víte, když je někdo zavřený, tak jednoduše nadává na cokoli, jako občas každý z nás, a ani nemusíte být zavření. Ale nechci to zlehčovat. Taky je potřeba skutečně zdůraznit, že to bylo krátce po nejstrašnější světové válce v dějinách lidstva. Bylo to v letech 1952-1953.
Takže trestaní měli volný pohyb? A jaký měli jinak režim v táboře?
Podle mne měli volný pohyb a fungovali tak nějak normálně. Akorát tam byly takové ty vojenské dřevěné baráky, kolem stál asi čtyřmetrový plot a na strážních věžích se hlídalo. A ani tam nebyl žiletkový plot. Co jsem tam byl naposledy, tak teď je tam, myslím, plot asi šest metrů vysoký. Přišel mi ten režim v táboře přijatelný. My jsme na tyto muže viděli z oken, oni sedávali kolem baráku a v klidu se slunili.
Já sám jsem měl taky na starosti dva trestané. Asi po dvou měsících jsem těm dvěma posílal jednou za 14 dní jejich dopisy, a pak jednou mě požádali, zdali bych jim mohl poslat i balíček. Tak i to jsem zařídil. Zpátky zásilky chodily na mou adresu a já jim poštu zase nosil do práce. To se samozřejmě nesmělo. Takto jsem jim normálně lidsky pomáhal nejen já, i další. Tito trestaní muži byli prý političtí anebo takzvaní kopečkáři. Byli to tedy lidé, kteří chtěli utéct přes hranice.
Ještě k dopisům: Nikdo z nás se nechtěl v žádném případě dostat do basy, a tak trestaní věděli - nebo někteří minimálně tušili - že jsme si hlavně ze začátku jejich dopisy četli, protože kdyby v nich psali o nás nebo tak něco, mohli bychom být taky zavřeni. Riskovat jsem zbytečně nechtěl.
Nikdy jste neviděl něco takového, že by byli trestaní zanedbáni nebo by byli biti? A byli tam také psi?
Ne, ti trestaní vypadali pěkně, vypadali jako my. Byli oholení, i ti, co dělali v baterkárně pro elektrické lokomotivy. Navíc to byli šikovní chlapi. Dokonce ze zbylých plastů v baterkárně dělali střenky na nože. S tím se normálně v táboře obchodovalo.
Oni tedy mohli mít u sebe třeba i nůž?
No jasně. Jak říkám, nikdo je z esenbáků nevodil. Šli do práce a pak měli volno. Viděl jsem tam ale dva vážné případy kvůli útěku, to je fakt. On tam odtud nějaký trestaný utekl, a než ho našli, tak celý tábor musel být nastoupený a všichni čekali, dokud utečence nepřivedli a ukázali ho, aby všichni viděli, že esenbáci dopadnou každého, kdo by si chtěl dovolit utéct.
Ten, kterého ukázali, byl zmlácený?
Ne, jen prostě utekl.
Takže ho jen výstražně ukázali, že ho chytili?
Za ten rok, co jsem tam byl já, to bylo ve dvou případech. My jsme byli upozorňováni, že se s nimi nemáme kamarádit. Jenže když my jsme byli tam »dole« a nebyl u toho žádný dozor a vy s někým pracujete, tak nějaký kontakt nebo vztah s ním musíte mít, ať to nazvu spolupráce nebo kamarádský vztah, prostě jakkoliv.
Takže člověk skoro nepoznal, kdo je tam politický, kdo kopečkář a kdo přišel pracovat na nábor?
Dole ne.
Jinak, musím říct zásadní dvě věci. Jednak úplně každý tvrdil, že je politický, ale nikdo už vám neřekl, za co vlastně skutečně je trestán. Navíc, jestli je někdo politický, nekomunista nebo demokrat, to na první pohled nepoznáte, protože do hlavy nevidíte.
Teď vám řeknu druhou hlavní věc. Za celou dobu - to vám povídám - co jsem tam byl, jste takové peníze, co jsme vydělávali, nevydělal nikde jinde.
Trestaní vydělávali stejnou částku jako vy?
Trestaní vydělávali stejně jako my. Oni měli v jejich pracovním táboře dokonce vlastní měnu. Měli tam svůj bufet, kde si mohli koupit sušenky, kávu, cigarety. Taky tam měli biograf a kapelu a údajně tam měli mít i divadelní kroužek. Já to vím od kolegy z Vápenic. Byl tam taky jeden muž, o tom vím, že odváděl dodávky obilí jako všichni ostatní, ale plnil do pytlů s obilím piliny a dostal za to něco přes rok natvrdo. Ono jich tam bylo víc, co okrádali ostatní anebo se snažili ošulit stát. To bylo ještě před vznikem jednotných zemědělských družstev, za soukromého zemědělství. Prostě se trestali obyčejní podvodníci a pak přišel rok 1968 a tihle zloději byli najednou všichni rehabilitováni jako političtí trestaní. Tento člověk okrádal stát a říkal si politický vězeň.
Jaké bylo vaše pracovní zařazení a náplň v dole?
Byl jsem tam jako kolektor. My kolektoři jsme měli dozimetry a hledali jsme a označovali, kde se nachází uranová ruda. Chodili jsme po pracovišti, a než to odstřelili, tak jsme do děr vkládali sondy. Zařízení nám ukazovalo, kolik tam je uranové rudy. Když to ukazovalo hodně, tak se to nesmělo odpálit anebo jen něco, aby nedošlo k rozprášení. Tuto práci jsem dělal přes rok.
Má práce nebyla až tak složitá. Dali nám knížku, ukázali nám, jak to máme dělat. Díla se jmenovala Fígler 310, 320, 330, 340 nebo Západní červená žíla a opět to bylo pojmenováno trojčíslím. Pak tam bylo na patře jedno dílo přerušené, protože tam protékala voda, a to se nesmělo odstřelit. V té části se údajně rozkládalo jezero. A trestaní z patra se tam chodili, než vyfárali, vykoupat. Ona to totiž byla teplá voda a dalo se to i pít. Voda tekla v této šachtě, byla tam pumpárna, stejně jako baterkárna. Všechno bylo vylepšené, vyčištěné. Měli tam i koberce na zemi. No a chlapi tam chodili jako v nějaké laboratoři.
Takže jste v dole pracoval přes rok a na konci prý jste ještě dostal náborovou odměnu 10 000 Kčs. Co jste si za ni pořídil?
Jako každý mladý kluk zatím bez rodiny jsem chtěl motorku, kterou jsem také potřeboval doma. Pořídil jsem Jawu 350. Pak jsem se oženil a motorku prodal, myslím za 7000 Kčs. Bydlel jsem ještě v Ostrově.
Kolik činil v té době přibližně měsíční plat?
Běžná práce po válce se platila přibližně 18 Kčs na hodinu a dělalo se 192 hodin měsíčně. Takže přibližně 3,5 tisíce korun.
Já jsem měl na dole kolem 25 000 Kčs. Ale byli tací, co měli i 50 000 Kčs měsíčně. To brali ti, co hloubili. Tito pracovníci vdechovali hodně prachu, to největší svinstvo, pracovali ve velkém hluku. Já jsem se jen díval z vyššího patra. Musím říct, že to byly skutečně těžce vydělané peníze. Mimochodem, byl tam taky jeden na šest let trestaný šlechtic, kterého po čtyřech letech propustili, a on se po propuštění vrátil, aby si už jako »civilní pracovník« přes nábor vydělal další peníze.
Mě fascinuje vydělaná mzda. Běžně se bralo ve fabrice 3500 korun a vy hovoříte o neuvěřitelných 25 tisících korunách i více. A říkal jste, že tolik vydělávali všichni vězni?
No, jestli úplně všichni vězni brali až 50 tisíc korun, to nevím, někteří totiž museli něco splácet. Přesto vím, že taková možnost byla. Bylo to rizikové pracoviště, proto tato práce byla tak dobře placená. Rozhodně vím, že za práci brali stejně jako my, jen jim strhávali za jídlo, bydlení a potom měli své účty jako u pétépáků. A něco dostali jako kapesné.
Takže takhle to chodilo v dolech v Jáchymově. Chtěl jsem to říci. A vyvrátit lži o tom, jak tam trestaní trpěli jako zvířata. Samozřejmě, že když vás zavřou, tak člověk trpí, ale musí se vzít taky v potaz okolnosti a taky, jak s ním bylo skutečně zacházeno, a nikoli