Pražský městský soud zrušil čtyři opatření ministerstva zdravotnictví, která v souvislosti s koronavirovou pandemií omezila volný pohyb osob, prodej a služby. Senát onoho soudu tak vyhověl žalobě experta na zdravotnické právo Ondřeje Dostála.
Musím se ale v této souvislosti zamyslet nad tím, proč se v době nouzového stavu a v době, kdy jde o zdraví lidí, podávají takové žaloby. A lépe: pro koho pan Dostál pracuje? Stát to pravděpodobně nebude, když jej de facto žaluje.
Když nahlédneme do jeho životopisu, tak zjistíme, že tento pán se dlouhodobě zabývá teorií i praxí zdravotnického práva a s Holubová – advokáti, spolupracuje jako právník-analytik pro oblast zdravotnické legislativy, podnikatelských projektů v oblasti zdravotnictví a sporů o náhrady škod na zdraví při poskytování zdravotní péče. Tolik dostupné informace z internetu.
Z této logiky věci pan Dostál dělá analýzy pro soukromý sektor. První otázka, kterou je nutné si položit, zní: Podal pan Dostál žalobu jako expert na zdravotnické právo sám (bude tvrzeno), nebo mu dal pokyn nějaký politický subjekt, kde by se jednalo o politickou objednávku (bude mlženo), nebo povel obdržel od mocného byznysu, který různými omezeními tratí (bude mlženo). Osobně se domnívám, že se budou všechny tři faktory prolínat. Druhá otázka, která je neméně podstatná, zní, proč byla žaloba podána právě k Městskému soudu v Praze? Proč ne třeba v Brně, Olomouci nebo jinde? Pravděpodobně proto, že by jiný soud jinde rozhodl jinak.
Zde si dovolím jednu mírnou spekulaci, že pražské politické i soudní elity jsou více spjaty s kapitálem a neoliberální politikou, kterým se současná vláda s tolerancí KSČM nepochybně zajídá. Právě proto byla žaloba podána sem.
Vraťme se ale zpátky k problému, který rozhodnutím soudu nastal. Vláda, a tím pádem hlavně ministerstva přece mohou vydávat různá zákonná opatření, aby se zamezilo šíření nemoci nebo například zabránilo prodeji »pančovaného« alkoholu. Vzpomínáte si přece, že za vlády ODS bylo také přijato zákonné opatření ministerstva zdravotnictví ve věci metanolové aféry. Já celkem živě. Tenkrát to nikdo nezpochybnil, ale v době neviditelného šíření nepřítele - koronaviru - se to zřejmě někomu nehodí do krámu.
Zajímalo by mě, jak by daný problém posuzovali soudci, kteří by prodělali nemoc COVID-19 nebo se jen nakazili koronavirem. Byl by rozsudek stejný, nebo opačný s tím, že by soud řekl, aby si ministerstvo dalo pozor na formulace? Namísto toho, aby všichni přiložili ruku k dílu, jak zabránit šíření nového viru, tak někteří »chytráci« podávají různé žaloby.
Nevím, jak vám, ale mně přijde, že je v tom zase skrytý boj proti současné vládě. Ostatně si můžeme uvést jeden myšlenkový experiment. Představte si, že se tedy ona opatření skutečně zruší rozhodnutím soudu a posléze dojde ke skokovému nárůstu nemocných a mrtvých. Kdo ponese odpovědnost? Soud, který opatření zrušil, vláda nebo ministerstvo, případně ten, kdo návrh podal? Pravicové strany začnou volat po tom (pánové Rakušan a Polčák (STAN) na svá prohlášení nečekali dlouho, když prohlásili, že o problému věděli již před měsícem), že za vše může vláda a dané ministerstvo, které nekvalitně připravilo návrh opatření. Soud bude vyzdvižen jako nejlepší, protože se nebál zrušit chybně napsaný text. Vítejme v českém byrokratistánu.
Jak je možné, že rozhodnutí je hned pravomocné? Tohle je výsměch soudnímu systému jako takovému, který je ztělesněn ideálem roku 1989 »rovnosti před zákonem«, kde padají různé rozsudky, které jsou nepravomocné - kupříkladu u trestných činů, a v tomto případě to jde hned? Zajímavý to soudní (ne)systém, který se reálně přibližuje tomu americkému, kde jsou byznysové, politické a soudní elity často propojeny. A na závěr si položme otázku: Rozhodoval soud racionálně, když vzal v úvahu, co jejich rozhodnutí může způsobit? Nebo byl pod tlakem obchodníků, kteří chtějí opět roztáčet kola konzumu, protože přicházejí o své zisky? Dle mého názoru je to právě ona druhá možnost.