Sami jsme si zavinili. Absence státní zemědělské politiky a zbytečné společenské rozpory vykonaly své

28. 4. 2020

Liberální přístup při transformaci agrárního sektoru po roce 1989 vedl k rozvolnění spojení mezi rostlinnou a živočišnou výrobou. V důsledku toho byla zlikvidována značná část naší živočišné výroby. Začalo to ovcemi poté, co vláda uzavřela "výhodný kontrakt" na dovoz vlny z Austrálie. Pokračovalo to skotem a v poslední době se propadá i chov prasat. Dnes máme přebytky obilí, které dřív sloužilo jako krmivo pro prasata a drůbež. Polím scházejí jeteloviny a vojtěška, o nichž víme, že zkvalitňují půdu a zadržují vodu. Chybějí tady ale zvířata, která by tato krmivá sežrala. Zemědělci se ale musejí nějak uživit. Proto pěstují řepku, za kterou dostanou alespoň slušně zaplaceno, a kukuřici pro bioplynové stanice. Vyvážíme obilí, kravské mléko či živá zvířata. V Německu sedláci z našeho laciného obilí vykrmují vepře a posílají sem zpátky laciné, navíc ještě dotované vepřové maso. S růstem dovozů německých jogurtů, irského hovězího či holandských rajčat nejenže roste záporné saldo agrárního obchodu, ale vozíme sem i jejich přidanou hodnotu, místo abychom ji vyváželi. To je špatně a mělo by se to změnit.

Autor: 
Pavel Kováčik, (nadpis jk)
Zdroj: 
Právo 28.4.2020