Sto dva roky nás dělí od Velké říjnové socialistické revoluce, jak jsme se zvykli tuto revoluci v sovětském Rusku nazývat. Po Pařížské komuně, která byla jen pokusem o změnu vlády bohatých ve prospěch lidu, se konečně uskutečnila revoluce, která měla lidem dát víc. Svobodu, demokracii nového typu, sociální rovnost, a protože to bylo ve válce, konečně i klid zbraní. To byly ty slavné dekrety o míru a o půdě.
Nemůžeme se divit, že všichni mocní celého světa se pokusili brzy revoluci zardousit. Nepovedlo se jim to, jen statisíce mrtvých, miliony zmrzačených na těle i na duši zůstaly poté, co se konečně z revolučního Ruska stáhli, aby se znovu pokusili socialistickou moc svrhnout.
Dnes se o Říjnu nehovoří, anebo jen negativně. Propaganda na plné obrátky přesvědčuje, že to byl ne nejvýznamnější čin v dějinách, ale nejkrvavější, nejhorší, zpátečnický, protože demokracie, kterou zosobňovala Prozatímní vláda a později různé místní vládečky či vlády generálů, byla tak zaškrcena. Ano, i takové výrazy jsem četl.
Pravdou jistě je, že demokracie buržoazního typu skončila a nová společnost hledala své způsoby vládnutí. Napřed však musela upevnit svou moc, vytlačit cizí vojska a vojska těch, kteří chtěli vrátit staré pořádky. To jednoduché nebylo.
Nechci dělat rozbor dalšího vývoje Sovětského svazu. Jde mi o Říjnovou revoluci. Ta přišla v pravý čas. Rusko bylo na pokraji zhroucení, lidé nechtěli válčit, ale ani se vracet z fronty do svých vesnic na statky nic nedělající šlechty, na niž museli dřít. Průmysl nebyl na západní úrovni, vládl v něm všehoschopný kapitál, korupce se šířila zemí, neschopní ministři nevěděli, co dál. Ti vojáci v bojových liniích už nechtěli umírat, ale ani žít postaru. Proto bolševici, a byla jich tehdy menšina, přece jen mohli zvítězit. Je pravdou, že měli štěstí, že v jejich čele stál takový myslitel, jako byl Vladimir Iljič Lenin, což opět potvrdilo významnou úlohu osobnosti v dějinách. Ale ani taková osobnost, jako byl on, by nezapálila požár, kdyby k tomu nebyly podmínky. Kdyby tu nebyla touha po svobodě, rovnosti a naděje.
To byl Říjen 1917, kterého se dnes režimní propaganda tak bojí. Jeho prapor však tu stále je, i když cesty k lepší společnosti budou zcela jiné. Ale on tu je jako svědectví, že ti nuzní dole už nejsou ovce, které si nechají všechno líbit, a že jsou schopni dokonce za nějakých příhodných podmínek převzít vládu a konečně zase vládnout ve jménu všech.