Generační zamyšlení
Včera jsem se svým nikonem prolézal jednu polozřícenou textilku, která prý v osmdesátých letech vyráběla pod národním podnikem Perla jedny z nejkvalitnějších přízí v Evropě. Dnes je rozkradená, zničená, zapomenutá, podobně jako stovky a stovky fabrik, které potkal osud napsaný v dlouho připravovaném kapitalistickém scénáři. Proto považuji fotodokumentaci těchto míst a objektů za zásadní pro budoucí generace, které se jistě v hodinách dějepisu nebudou učit o třech dekádách ničení rozvinutého chemického, elektrotechnického, hutního či textilního průmyslu.
Když jsem scházel k autu, přišel ke mně asi patnáctiletý mladík a ptal se mne, co jsem dělal. Vysvětlil jsem mu, že dokumentuji stav bývalých továren, které před rokem 1989 fungovaly, vyráběly a vyvážely výrobky do řady zemí. »A vám nevadí, že tam lidé tenkrát dřeli za směšnou mzdu, za kterou si nemohli koupit ani pořádné jídlo?« odvětil. Tak jsem mu dlouze vyprávěl o poměru rodinných příjmů a nákladů v tehdejší době, o mzdě, prémiích a osobním ohodnocení, o třináctém platu a rekreacích ROH, o školkách a jeslích, o zubařích, kam chodily hromadně školní děti a byly zdarma ošetřeny, o kvalitě potravin, o dvousměnném osmihodinovém provozu a volných víkendech, o jistotě zaměstnání v oboru, ve kterém člověk vystudoval… Povídali jsme si asi půl hodiny a mladý muž mi celou dobu nevěřícně zíral do očí. Bylo mi jasné, že si ze školy pamatuje snůšku demagogických lží o »hrůzách« života v socialistickém Československu.
Nevím, jestli ho náš rozhovor přesvědčil alespoň o tom, že je v dnešní době více než nutné získávat informace z více zdrojů. Já považuji za úspěch, že se vůbec přemohl ke komunikaci a přemýšlení.
Když jsem vyjížděl z parkoviště, míjel jsem zaměstnance technických služeb instalující venkovní panelovou výstavu. Na jednom z panelů byl velký nápis Třicet let bez bolševické tyranie.
Vážně jsem rád, že mně ten mladík naslouchal. Antikomunistická kampaň zjevně vrcholí…