K včerejším různým besedám k výročí událostí 1968. Se zájmem jsem sledoval, kdo z účastníků zmíní zajímavý byť částečný a jen dílčí vojensko-odborný pohled z pražských ulic. Bohužel nikdo. TV šířila fráze, komplexní obrazové závěry na účastníky shromáždění nedala a mám pocit, že toto výročí vyznělo pro mainstream a vládní establishment jako fiasko. Dodnes obdivuji velkou ukázněnosti sovětských vojáků. Když jim pražané zapalovali tanky, nepoužili zbraně proti lidem (útočníkům) a hasili tanky. S odkazem na současné vojenské konflikty a války ve světě nevím, která jiná armáda by se takto zachovala.
Já jsem z pohledu mladého dělníka v menším městě na Vysočině nevraživost vůči sovětským vojákům neviděl ani v diskusích nezaregistroval. Vojáky a ani sovětskou armádu nikdo z ničeho neobviňoval. Naopak lidé různým sovětským hlídkám a regulovčíkům nosili pití a jídlo. Jen ve strojírenské fabrice ambiciózní funkcionáři mlátili prázdnou slámu, žádnou věrohodnou a analytickou informaci neřekli, ale pořád chtěli pro své činy a rozhodování podporu. Výrobě se nikdo nevěnoval a podle toho to vypadalo. Pak šli mnozí, do té doby respektovaní funkcionáři, dělat ilegální výbor. Když dal bývalý ministr vnitra Jan Pavel k dispozici těmto ilegálům vysílačky a studia Lidových milicí a další vedení utajované mobilizační informační prostředky, pak postupně z těchto vysílaček rotačním způsobem po celé republice vysílali dohady, osobní a ničím neověřené informace. Ty však občany jen dezinformovaly. Lidově řešeno, jen „bejkovali“ lidi, kteří se v situaci nevyznali. Dodnes hodnotím jako správné, že museli poté ze svých funkcí odejít, neboť ve funkcích zklamali a hlavně ty, jejichž jménem hovořili.