Pobaltí prošlo za poslední čtvrtstoletí obrovskými geopolitickými změnami.
Jeho tři republiky nejprve opustily SSSR a ve druhé vlně rozšiřování byly přijaty do NATO. To se tak posunulo o téměř tisíc kilometrů na východ.
Alianční vstup do Baltské oblasti označil americký geopolitik George Friedman za "bajonet namířený na Petrohrad".
A právě toto město hraje velmi důležitou úlohu ve stupňujícím se vojenském napětí mezi Ruskem a NATO. Sídlí tu totiž velitelství Západního vojenského okruhu Ruské armády (ZVO), které zahrnuje Baltskou flotilu a Severní flotilu, dále dvě gardové armády (každá má několik tankových či mechanizovaných divizí), tři výsadkové divize, velký regiment speciálního určení (a také obávaný Specnaz), divizi protivzdušné obrany a řadu dalších útvarů.
Je to tedy velice silné vojenské uskupení, jehož existence je mj.
zdůvodňována faktem, že jednotky NATO se přiblížily k západní hranici Ruska.
Aliance argumentuje, že musí chránit své nové členské země, a proto na jejich území zřizuje prapory na rotačním principu.
NATO tvrdí, že v Pobaltí mají ruská vojska nespornou převahu, Rusové namítají, že mají svá vojska na vlastním území, zatímco Američané a další je dislokovali tisíce kilometrů od svých hranic. Navíc dodávají, že celkově nadále výrazně za USA zaostávají, neboť ruský vojenský rozpočet tvoří asi tak šestinu amerického a že USA mají náskok nejen v kvalitě svých zbraňových systémů, ale také v celkovém počtu pozemních, vzdušných i námořních sil.
Argumentace obou stran se tak točí v bludném kruhu.
K tomu se přidružuje americká strategie aktivního odporu proti zemím, které by vojskům USA bránily v přístupu do oblastí považovaných za strategické. A Pobaltí je na jednom z nejvyšších míst. Touto skutečností se intenzivně zabývali experti z týmu globální bezpečnosti pracující v rámci federálního technologického ústavu v Curychu.
Ti ve svých studiích připomínají, že vojska rychlé reakce NATO jsou budována jako páteř tzv. nástražného drátu na obranu pobaltských zemí proti případné agresi vojsk ZVO. Ale Švýcaři zároveň varují, že v případě skutečné vojenské konfrontace by se vojska NATO – a hlavně pak USA – nemohla omezit jen na obranu pobaltských zemí, ale musela by zasazovat údery i na ruském území.
Tak by došlo k naplnění tzv. Rogersova plánu starého víc než 30 let, jehož podstatou jsou údery nejen na první, ale na druhé sledy nepřátelských vojsk.
Tenkrát to znamenalo údery na území Varšavské smlouvy, jmenovitě v ČSSR, PLR, NDR, MLR a samozřejmě na desítky sovětských divizí v tomto prostoru.
Dnes už by to moly být údery sahající třeba až k samotnému Petrohradu.
Pak by se podle švýcarských expertů NATO dostalo do vážného bezpečnostního dilematu. Jelikož vojska ZVO mají v prostoru výraznou převahu, přešla by do protiofenzívy, velice rychle by obsadila všechny baltské státy a klidně i východní Polsko.
Pak by se NATO muselo rozhodovat mezi dvěma možnostmi: buď se s tím smířit a ztratit věrohodnost, nebo přejít do protiofenzívy. Ta by znamenala soustředěné a silné údery na velitelská stanoviště, kritickou infrastrukturu a úderné jednotky ZVO ještě na ruském území s cílem přivodit jejich celkový kolaps.
Jenomže pokud by vojska ZVO byla zatlačena blízko k Petrohradu a pokud by byly velké ztráty a škody ještě na ruském území, pak nelze vyloučit, že ruské velení by se mohlo rozhodnout nasadit jaderné zbraně. Nastal by ten nejčernější scénář, jaký si lze představit.
Švýcaři tedy varují před tím, že sílící vojenské napětí v Pobaltí by všechny mohlo vrátit o více než třicet let zpět – k tomu, o čem jsme si už mysleli, že to je jen pohřbená minulost. Varují prostě před nechtěnou, ale přitom nevyhnutelnou eskalací s nedozírnými následky.
Jsou to varování adresovaná generalitě, ale především politickým špičkám obou stran. Najdou se mezi nimi nový Reagan a Gorbačov, kteří by si tváří v tvář dokázali říci, že už toho všeho bylo dost a že je třeba změnit kurs a jít cestou uvolnění napětí?