„O jedno prosím: vy, kteří přežijete tuto dobu, nezapomeňte. Nezapomeňte dobrých ani zlých. Sbírejte trpělivě svědectví o těch, kteří padli pro sebe i pro vás.
Jednoho dne bude dnešek minulostí, bude se mluvit o veliké době a o bezejmenných hrdinech, kteří tvořili historii. Chtěl bych, aby se vědělo, že nebylo bezejmenných hrdinů. Že byli lidé, kteří měli jméno, svou tvář, své touhy a své naděje a že proto bolest i nejposlednějšího z nich nebyla menší než prvního, jehož jméno bude zachováno. Chtěl bych, aby vám všichni byli vždy blízcí, jako lidé vám známí, jako lidé rodní, jako vy sami.“
Jméno Julia Fučíka v Praze už nenaleznete! Ani ulici, ani to malé náměstíčko, Fučík byl odstraněn i z Pantheonu Národního muzea. Zmizel i z učebnic. Jeho socha z Prahy 7 – Stromovky, byla přemístěna na Olšanské hřbitovy. Vedle něj je socha další popravené, Jožky Jabůrkové, také ona musela opustit pražský Smíchov. Není jistě poslední, kádrováci nedávno ukázali prstem i na maršála I. S. Koněva, osvoboditele Československa.
Pomníky hrdinů se opět kácí, mizí názvy ulic, náměstí…. váleční hrdinové jsou kádrováni i po smrti. Bojovat za vlast se nevyplácí, to je vzkaz dnešních kádrováků. Připomínám poslední větu Julia Fučíka : „Člověk se nestane menším i když je zkrácen o hlavu,“ napsal Přemysl Votava