Říká vychovatelka a básnířka Lenka Kunčarová Dítková.
Jak jste se dostala k psaní básniček, protože nejste básnířkou z povolání?
Důvodů je hned několik. Pokud jde o poezii pro děti, tak to jsem potřebovala za dlouhých zimních dnů zabavit děti ve školní družině. Dostaly básničky v knížečce, kde byla vždycky prázdná stránka na obrázek. Protože mám už spoustu let prvňáčky, tak jsem jim vždycky básničku přečetla a oni malovali. Až byla knížečka dokreslená, mohly si ji děti odnést domů. Knížečky byly celkem tři. Tyto básničky jsem posléze letos vydala. Snad udělají radost většímu počtu dětí.
Dalším důvodem byla rozmrzelost a vztek ze současné situace v naší vlasti. Z popírání, lživé interpretace a snahy o přepisování dějin a z všeobecného obelhávání národa. Taky mě strašně vytáčí anglikanizace našeho jazyka. Jen se podívejte na názvy pořadů v televizi a i reklamy jsou mnohé už v angličtině. Proč? My jsme součást anebo snad kolonie Anglie či Ameriky? Jak mě něco vytočí, sednu a píšu.
Vaše nejnovější sbírka, kterou jste zmínila, se jmenuje Smím se zeptat, pampeliško?. Komu je věnována?
Zatím tato má jediná knížka, což jsou omalovánky s básničkami převážně o zvířátkách, je věnována dětem a jejich rodičům. Je třeba, aby rodiče s dětmi trávili víc času, a tady je možnost. Rodiče dětem přečtou básničku a dítě si vymaluje obrázek. Pokud je dítě malé, rodič poradí třeba barvy. Je to o vzájemné součinnosti a podpoře.
Taky nelze opomenout fakt, že mi šlo o propagaci našeho rodného jazyka. Děti se už ve školkách učí anglicky a pak se divíme, že k anglickým slovům neznají jejich český ekvivalent. Poznatek z mé zkušenosti: chlapec v páté třídě mě přesvědčoval, že erb je logo.
Předpokládám, že jste si sborníček vydala vlastním nákladem - s jakým úspěchem?
Ano, máte pravdu, vydala jsem jej vlastním nákladem, původně v počtu 100 kusů, ale už po měsíci jsme dělali dotisk dalších 100 kusů. Z nich je už téměř polovina u malých čtenářů.
Svou sbírku jste si také zdařile ilustrovala. Kde jste se naučila malovat?
Nevím, zda se tomu dá říkat malování. Prostě za roky, co se člověk věnuje práci s dětmi, se naučí spoustu věcí. Pro mě je jednodušší nakreslit dětem obrázek, než ho někde pracně hledat na internetu. Totéž platí i o psaní. Mám rychleji napsanou básničku třeba pro maminku, než hledat takovou, jaká by se mi hodila a i líbila.
Profesí jste vychovatelka dětí v družině. Jak jste se ke své práci dostala?
Po základní škole jsme vystudovala gymnázium v Uherském Brodě. Po maturitě jsem pracovala rok a půl jako vedoucí pionýrské skupiny ZŠ Na výsluní v Uherském Brodě a současně jsem začala studovat na SPgŠ ve Znojmě obor vychovatelství a mimoškolní činnosti. Během studií jsem taky půl roku učila na Zvláštní škole v Brodě nad Dyjí (na Břeclavsku) a pak jsem odešla na mateřskou dovolenou. Po ní jsem pak už nastoupila do školní družiny jako vychovatelka v Popovicích, kde jsem byla až do své poslední mateřské dovolené (mám tři děti). Nyní už od roku 1998 pracuji ve školní družině Základní školy v Uherském Ostrohu. Mým snem bylo být paní učitelkou ve školce a družina je v podstatě to samé, jen s maličko většími dětmi.
Jaké jsou současné děti v mladším školním věku? Často se hubuje, že nevědí nic o své vlasti, že nemají úctu ke starším generacím, že jsou nevychované. Tak jaké jsou děti, o které pečujete vy?
Děti jsou obrazem svých rodičů. Pokud nejsou vychovaní rodiče (třeba jen primární zdravení starších anebo že by je měli pustit sednout třeba v přeplněném vlaku), tak nemůžeme chtít po dětech, aby byly jiné. Pravdou taky je, že dnes děti nic nemusí. Třeba uklidit si po sobě je velký problém u většiny dětí. Dětem se bezmezně věří a v rodinách ustupuje. Každý rodič má to nejhodnější, nejvychovanější a nejmilejší dítě v celé galaxii a za všechno mohou ostatní, a ne ten jejich miláček, což není dobře. Mladé rodiče po »sametové« vychovala takzvaná demokracie a oni tak vychovávají i své děti. Vysoké sebevědomí je víc než vzdělání a nejlépe vyniknout v hokeji nebo jiném dobře placeném sportu, to je většinou krédo dnešních mladých rodičů. Rodiče kolem padesátky, což je teď taky jedním z trendů, jsou kapitola sama o sobě.
V rodině, kde se nadává třeba na pana prezidenta, nemůžeme čekat, že ho bude dítě ctít. Navíc zmizely ze tříd i obrazy hlavy státu, a to není vůbec dobře. Děti dnes nevědí, že při hymně se tiše stojí. Pokud jde o dějiny, děti jsou hodně ovlivňovány masmédii, a že ta lžou, víme moc dobře. Já dětem každý rok pouštím okolo 9. května film Práče.
Slýcháme často, že škola děti nic nenaučí. Ale jsou to především rodiče, kdož mají své děti učit a vychovávat. Základy si dítě vždycky nese z domu a dle mého názoru by trocha sebekritiky mnohým rodičům jen prospěla.
Máte v plánu další sbírky básniček?
Mám již připravenou do tisku sbírku lyrické poezie, která - jak předpokládám - vyjde začátkem příštího roku. Měla by vyjít pod názvem Krasokvítky domova. Časem mám v plánu taky vydat sborník politické poezie a básně ženám, ale o názvu bych zatím jen spekulovala.
Jste členkou LKŽ. Co vám členství v této levicové organizaci dává?
Nejdůležitější je, že se v Levicovém klubu žen stýkám se ženami, které mají stejný náhled na svět jako já. V dnešním pomateném světě je to dost vzácné.
Jaké akce váš klub pořádal, jak jste byly pilné?
My jsme v Uherském Hradišti hodně mladý klub jak do délky naší činnosti - tři a půl roku, tak i pokud jde o věkový průměr členek - 52 let. A právě ten druhý aspekt přináší i problémy, pokud jde o činnost. Většina z nás je ještě v práci a jedna na mateřské dovolené. Proto jsme pojaly činnost našeho LKŽ jako takzvané pomocné sbory a pomáháme, spíše jsme spoluorganizátorky akcí OV KSČM v Uherském Hradišti. Ať už jde o MDŽ na náměstí Míru v Uherském Hradišti, anebo různé předvolební akce a prvomájové oslavy. Taky se zúčastňujeme pietních aktů na Ploštině a Salaši. Letos přibyl pietní akt a setkání s Nočními vlky ve Starovičkách na Břeclavsku.
Taky pokládáme kytičku k pomníku Lidických žen v Uherském Hradišti u příležitosti výročí vypálení Lidic. Zavedly jsme novou tradici, a to, že budeme při příležitosti MDŽ každoročně pokládat kytičku k pomníku Lidických žen a k pomníku obětem druhé světové války v Uherském Hradišti. Chceme tak uctít památku žen, které položily své životy v době války.
Každý rok před Vánoci napečeme a odvezeme domácí cukroví do Azylového domu pro muže bez domova ve Starém Městě. Snažíme se být tam, kde je nás třeba.
Jak prožíváte letní teplé dny a kde prožíváte dovolenou?
Skoro celé letní prázdniny mám dovolenou, takže letos jsem už první prázdninový den odpočívala na mořském břehu v klimatických lázních – v ruské Anapě. Trápí mě astma a tamější ovzduší u Černého moře v podhůří Kavkazu mi velmi svědčí. Vždy se těším na tamní milé lidi a na krásné dovolené načerpám dostatek sil do další práce.
Taky dodělám resty, na které nebyl od jara čas, tj. dopaličkovat rozdělanou krajku, namalovat pár kraslic atd. Zbytek volna se budu věnovat rodičům a vnukům, jak by to udělala asi každá žena, ať dcera či babička.