20. 7. 2019
Stalo se mi to před chvíli. Chystal jsem se na tramvajové zastávce usednout na lavičku a nevšiml si asi čtyřletého chlapce, který ve snaze vybojovat přede mnou místo pro sebe (a snad i pro svou maminku), se zřejmě z běhu (jinak bych ho včas stačil vnímat), vrhl pod můj už usedající zadek. Jenže já o tom nevěděl, na lavičku před okamžikem ještě volnou jsem se už nedíval a pokračoval v usedání – a to až do momentu, kdy jsem pocítil, že pode mnou už není lavička, ale cosi jiného. Vyděšeně jsem se snažil znovu rychle povstat, díky bolavému kolenu jsem se ale zapotácel a asi pěti následujícími kroky před početným obecenstvem chytal rovnováhu. Celý článek zde:
Autor:
Lubomír Man
Zdroj:
Naše věc