Petr Hájek s uznáním hodnotí další lekci „výuky“ od šéfa našich čučkařů, kroutí hlavou nad přemrštěnou sebekritikou soudružky komisařky – a má za to, že nás nikdo neosvobodí, pokud si nepomůžeme v eurovolbách sami
Praha volá o pomoc! Právě tato slova zazněla před čtyřiasedmdesáti roky z protektorátního rozhlasu, když se v něm k mikrofonu místo kolaborantů na chvíli dostali vlastenci. Pražské povstání proti po zuby ozbrojeným německým okupantům bylo nerovným střetem. Rozhlas prosil Rudou armádu, aby nám přišla na pomoc. Kupodivu ne americkou, která stála u Plzně, ale sovětskou, které se dnes říká ruská. A ona skutečně přišla a Prahu osvobodila, jak dokládají i dlouhé řady hrobů vojáků, kteří za naši svobodu padli vlastně už po konci války.
Nebyly ty oběti ale marné? Necelého tři čtvrtě století poté jsme opět součástí německého protektorátu. Říše to sice už není „třetí“, ale „čtvrtá“ a formálně nevládne Evropě z Berlína ale z Bruselu. U mikrofonů pražského protektorátního (veřejnoprávního) rozhlasu a (tehdy neexistující) televize jsou ovšem opět roty oddaných kolaborantů. A Rusko – na rozdíl od milovaného Německa – je v jejich podání opět tím nejhorším nepřítelem a nebezpečím naší velmi specifické podoby „svobody a demokracie“, tentokráte s přízviskem „liberální“.
Což je zhruba tak jediné, čím se v ideologické rovině liší od demokracie „lidové“, jež se u nás zahnízdila po „sametovém“ státním převratu v roce 1948, aby byla obdobným „sametovým“ státním převratem vystřídána v roce 1989. Bolševici se přesunuli z Moskvy do Bruselu – a jedeme dál. Převzali skoro všechno včetně názvosloví: máme zase komisaře (ne rudé, ale modré) a rady (sověty) a unii (sojuz) a tak dále. A proto samozřejmě rovněž bojujeme jako tehdy proti ideologické „diverzi“. I ten „boj“ je jako přes kopírák: ubohý a falešný – a skončí stejně jako ten před ním. Ale těch neštěstí a zmaru a vyhozených peněz, než se toho zase dočkáme. Celý článek zde:
http://www.protiproud.cz/politika/4410-marne-volani-o-pomoc-mame-tu-zase...