Levice není jen redistribuce.
Ilona Švihlíková píše o tom, proč levice musí jít do politické boje s jasnou vizí ekonomické demokracie. Přerozdělování samo o sobě nestačí.
Jana Maláčová to nemá jako ministryně práce a sociálních věcí lehké. Je pod palbou pravicových médií (tedy téměř všech), protože jsme se ocitli v situaci, kdy je možno vybírat mezi médií oligarchy A, oligarchy B a oligarchy C. Samozřejmě, že vůbec nemají společné zájmy, a na postoji k sociální politice je to dobře vidět.
Jana Maláčová už dostala přezdívku „Venezuela“ (to, že skončíme jako Řecko se už vyčerpalo) prostě proto, protože se domnívá, že a) sociální soudržnost je pro společnost naprosto zásadní, b) takříkajíc hází vidle do pravicových keců o tom, jak zkolabuje důchodový systém, pokud ho nebudeme privatizovat (že jsou s tím skvělé zkušenosti, že?), c) snaží se v období růstu dohnat sociální škody způsobené pravicovými vládami.
Pravici tato poměrně razantní žena nabízí tolik vítanou munici ve smyslu: kde se na to vezme (jak zajímavé, že se nikdo moc nepozastavuje nad tím, kde by se vzalo na obrovské výdaje na zbrojení, kdybychom měli plnit chorý cíl 2 % výdajů k HDP a pilně tím podporovat americký vojensko-průmyslový komplex). Druhý oblíbený pravicový útok se skrývá za klišé, že levice jen „rozdává.“
Tento útok se vztahuje k dalšímu klišé, že prý pravice „vytváří hodnoty“ (nu, něco na tom je, na počátku transformace si skutečně někteří vytvořili takové hodnoty, že z nich dneska financují ta svá „nezávislá média“ a nejen ta), zatímco levice prý jen „hýří a rozdává.“
Tento pohled se dá dosti jednoduše vyvrátit základními ekonomickými daty: od naší mzdové úrovně (kurzově třetina Německa) po rozbor jednotlivých let, kdy se akumulovala největší část státního dluhu.
Nicméně, levice bude vždy v defenzívě, pokud se bude v rámci systému orientovat příliš dominantně na to, čemu v ekonomii říkáme druhotná redistribuce či přerozdělování (tj. využívání daní a sociálních systémů). Absolutně nepatřím mezi ty, kteří by tyto nástroje jakkoliv podceňovali, naopak se domnívám, že především příjmová strana státního rozpočtu potřebuje výrazné změny (opakuji se, ale vzhledem k tomu pravicovému povyku, který se týká návrhů pocházejících z MPSV musím – klíčovou daní dle inkasa je u nás dlouhodobě DPH – to je degresivní daň, která dopadá nejvíce na ty nejchudší! Další anomálií je superhrubá mzda – světové unikum, kde platíte daň z něčeho, co nedostanete, nemluvě o tom, že inkaso daně z příjmu právnických osob je nižší (!!!) než u fyzických osob, což skutečně není běžná situace.)
Platí, že nejlepší obrana je útok. Levice by se měla mnohem víc soustředit na aktivní podporu takových forem výroby/vytváření hodnoty, které jsou v souladu s jejím hodnotovým ukotvením a které jsou (bonus navíc) také velice odolné vůči krizi, motivační pro pracovníky, nemluvě o tom, že se o nich čím dál víc hovoří, jako o cestě k sociálně udržitelné aplikaci moderních technologií (automatizace, digitalizace). Mám na mysli samozřejmě formy podnikatelské demokracie: družstva a různé formy zaměstnanecké participace (od té nejmenší, účast zástupců zaměstnanců v dozorčích radách firem až po zákon, který legislativně upraví možnost přejímání firem zaměstnanci).
Zmíním alespoň pár článků a studií, které mohou sloužit jako „otvírák“ k tomu tématu, které je dle mého názoru jedno z nejdůležitějších.
Evropský parlament, zpráva o odolnost družstev a firem řízených zaměstnanci vůči krizi zde.
Přínosy zaměstnaneckého vlastnictví, britská studie zde.
Výzkum Virginie Perotinové ohledně produktivity družstev zde.
Dočteme se, že družstva a další formy podnikání se zaměstnaneckou participací (patří sem i americký systém ESOP) jsou odolná vůči krizi, mají nízkou mzdovou nerovnost, na rozdíl od běžných představ nejsou malé, nemusí být spojeny s „tradičními sektory“ (jako je zemědělství), a Perotinová přímo uvádí příklad družstev à la start-up v moderních sektorech.
K zaměstnanecké participaci jako důležitému prvku, jak zabránit, aby se automatizace nezvrhla v nový feudalismus, upíná svůj zrak i ekonom Harvardské univerzity Richard Freeman, který k tomu napsal i důležitý článek „Who Owns the Robots, Rules the World.“ A poslední odkaz je z Financial Times – výtah vyšel na !Argumentu a píše se v něm:
“Suverénní fondy by měly investovat do firem vlastněných zaměstnanci. Baskická Mondragonská skupina například ukazuje nejen ohromující výsledky, ale i fakt, že ekonomický úspěch a demokratická struktura mohou dobře koexistovat. Mondragon má tržby přes 12 mld. euro, 266 firem a zaměstnává více než 80 000 lidí.
Velká Británie má společnost John Lewis Partnership. I zde najdeme pozoruhodnou statistiku: 85 000 zaměstnanců, 400 obchodů a 10,2 mld. liber v tržbách.
V USA je rozšířen tzv. ESOP, tedy zaměstnanecké vlastnictví akcií, 7 000 firem a téměř 14 milionů pracovníků. Od supermarketů Publix s tržbami 34 mld. dolarů, až po malé pivovary.
Tam, kde majitelé předali firmu zaměstnancům, se ukazuje pozitivní dopad. USA jsou dobrým příkladem…”
Levice, která nechce jen v koutku šeptat o navýšení minimální mzdy, musí jít do boje s komplexní ekonomickou vizí. Ekonomická demokracie musí být součástí takové vize.