V minulých dnech v době největšího vrcholu parlamentní krize na sebe strhla pozornost svou dvojakostí sociální demokracie. Nemám na mysli jen podivné řešení postoje k hlasování o nedůvěře vlády. Odchod poslanců ČSSD z jednacího sálu před konečným hlasováním bylo důkazem, bez ohledu na zdůvodňování pro tisk, že vedení strany nemá situaci ani po odchodu rebelujícího 1. místopředsedy v rukou. Mohlo se totiž lehce stát, že část Sobotkových pohrobků, kteří byli zvoleni do Sněmovny, zvedne ruku pro odchod. A vůbec jim při tom nepůjde o úspěšnost ČSSD v příštích volbách, ale jen o to, aby se pomstili všem, kteří je svrhli z nejvyššího vedení strany. Aby se sebevražedný krok nemohl uskutečnit, bylo tedy rozhodnuto pro odchod ze sálu. Puč některých se nemohl uskutečnit. Nebyla to tedy »pouhá zbabělost«, neschopnost vyjádřit názor či dokonce pochybnosti o zdůvodnění situace kolem premiérova syna samotným premiérem, ale šlo o strach před sebou samými.
Souběžně jsme se z úst několika členů vedení dokonce přes obrazovky dozvěděli, že jim vadí, že vláda vznikla s podporou komunistů, že vlastně se tak narušuje usnesení Bohumínského sjezdu, které jakoukoli podobnou spolupráci dokonce zakázalo. Nic nevadí, že už sám Sobotka uvažoval, a u toho byli všichni, o revokaci sjezdového usnesení. Tak se vlastně tito pánové a dámy postavili do jednotné fronty s panem Fialou a Bartošem, protože farizejský Kalousek je, jak známo, pragmatik a už jednou byl ochoten pro vládní křesla »se spokojit« i s hlasy KSČM.
Jak si vlastně vysvětlit tento postoj části členů vedení soc. dem.? Především tak, že mu vůbec nejde o levicovou politiku, o sociálně demokratické (nemyšleno stranicky) směřování země, ale prostřednictvím levicových hesel se dostat do vládních křesel. Že mu vyhovuje současný stav kapitalistického směřování a že tedy nechce vůbec nic na něm měnit. Žádný sociálně spravedlivější stát, jen malými reformami či kroky otupit společenské (třídní) rozvrstvení a zachovat vše po staru. Slovo socialismus pochopitelně již dávno vymazali ze slovníku a občasné odvolávání se na Marxe je jen zastíracím manévrem.
Pak tu je i snaha vytlačit skutečně levicovou stranu, tedy KSČM, z rozhodovacího procesu, z možnosti ho ovlivňovat a tím vzkázat levicovým voličům: »Volte nás, jen my můžeme leccos ovlivnit«.
Nezapomeňme ani na to, že takovéto postoje mají také naznačit pravicovým stranám, že ČSSD tu je, že je připravena s nimi spolupracovat, až se jednou zase ony dostanou nahoru.
Vláda však i po pátečním hlasování zůstala. Sociálně demokratičtí ministři opět mohou zasednout do svých křesel a poslanci hlasovat o zákonech. Mohou dál zastávat dvojakou politiku a tvářit se levicově, zapomenout na svou rétoriku dokonce s antikomunistickými podtexty. Že by jim to přineslo body do budoucna, lze však pochybovat. Jen se potvrzuje, že na ČSSD se spoléhat nedá.