Vznik ČSR v roce 1918 představoval kvalitativně nový faktor v evropské politice. Německo první světovou válku prohrálo, Rakousko-uherská monarchie se rozpadla. Od roku 1916 působila v USA a v Paříži Národní rada československá. T. G. Masaryk, Dr. E. Beneš, R. Štefánik uzavřeli 27. 10. 1915 v Clevelandu s českými a slovenskými organizacemi v Severní Americe dohodu o politickém směřování k vytvoření samostatného československého státu. Další obdobná dohoda byla podepsána 30. 5. 1918 v Pittsburgu. Reagovalo se na 14 bodů prezidenta USA W. Wilsona. Bod X. uváděl, že národům Rakousko-Uherska bude dána co nejvolnější možnost autonomního rozvoje. Národní výbor přijal 28. 10. 1918 v Praze od rakouských úřadů politickou moc československého státu. Vznik ČSR se stal skutečností. Manifest k československému lidu vyzýval občany k jednotě, obraně republiky a k práci pro její rozvoj. Hlavním problémem vnitřní i zahraniční politiky byl vztah k Německu a k Němcům. T. G. Masaryk a dr. Beneš zdůrazňovali, že základem tohoto vztahu musí být rovnoprávnost. Tak se také postupovalo. České politické vedení v roce 1918 čtyřikráte adresovalo výzvu Němcům na našem území k jednáním o společném soužití. Vždy to bylo ze strany Němců odmítnuto. Už 29. 10. 1918 poslanci českých Němců ve Vídni odmítli uznat vznik ČSR. Dne 4. 11. 1918 vyhlásili německé samostatné oblasti. Německé Čechy, Sudety, Německá jižní Morava, Šumava. Žádali zbraně a vojenskou pomoc z Německa, proti ČSR a její státní moci. Naše vojenské jednotky obsazovaly území, kde se nebezpečně šířily ozbrojené provokace proti zařízením a představitelům československé státní moci. Tyto jednotky musely reagovat. O život přišlo 51 Němců a čtyři vojáci ČSR. Řada občanů byla zraněna.
Potvrdilo se, že tajně přicházely zbraně z Německa a Rakouska. Ve Vídni vzniklo řídící centrum ,,Pomocné hnutí pro Německé Čechy a Sudety“. Nepřátelská činnost proti ČSR se u části Němců přenesla do ilegality. Národní shromáždění ČSR přijalo 29. 2. 1920 ústavu ČSR a jazykový zákon. Ústava zaručovala pro všechny národnostní menšiny v ČSR všechna práva pro každého občana. Úředním jazykem se stala čeština a slovenština. Úředníci podle vládního nařízení z roku 1926 do 6 měsíců absolvovali jazykové zkoušky. Část Němců ve státní a místní správě tyto zkoušky nesplnila.
V dubnu 1921 prezident ČSR T. G. Masaryk nabízel německým politikům vstup do vlády ČSR. Zájmem vlády ČSR byla politika rovných práv. Pro všechny menšiny v ČSR.
Při parlamentních volbách v ČSR v roce 1920 Němci v ČSR získali z 281 mandátů 72. To bylo 26 procent odevzdaných hlasů.
V roce 1926 vydal Sudetoněmecký pomocný spolek důvěrný manifest. Směřoval k vládě ČSR a k obyvatelstvu naší republiky. Uvádělo se v něm, abychom nezapomínali, že jsou naše země starými říšskoněmeckými zeměmi. Důslednost vlády ČSR při zachovávání práv národnostních menšin se projevovala také v oblasti školství. 3,5 milionů Němců v ČSR mělo všechna občanská práva. V uvedené oblasti to představovalo: jednu univerzitu, dvě vysoké školy technické, 337 středních škol, 400 škol měšťanských, 3400 škol obecných. Dále to byl německý rozhlasový vysílač a k tomu ještě patřilo 12 procent vysílacího času na československých rozhlasových stanicích. Působilo 17 stálých německých divadel, desítky nakladatelství, vycházelo 63 deníků, 143 politických listů. Bylo k dispozici 3484 německých obecných knihoven.
Tajné memorandum Sudetoněmecké strany–SdP v roce 1935 však vyjadřovalo staronový velkoněmecký program.
KSČM varuje před nebezpečím fašismu v naší zemi a upozorňuje, že proti němu nelze bojovat pouze administrativními nebo mocenskými prostředky, ale především řešením zásadních ekonomických, pracovních, sociálních a politických problémů, na kterých fašismus parazituje. Za zvláštní nebezpečí a nahrávání fašismu považujeme militantní antikomunismus. KSČM vyzývá všechny politické strany, občanská sdružení, hnutí a všechny občany České republiky, kterým tento problém není lhostejný, ke společnému postupu proti nebezpečí fašizace společnosti.
