Po oznámení, že byl zastřelen další český voják v Afghánistánu, tak jsem na sociálních sítích (twitteru) reagoval tak, že jsem odsoudil farizejství těch, kteří hlasovali pro vyslání našich vojáků a ještě o zvýšení jejich počtu a nyní po tragických úmrtích našich vojáků najednou prozřeli a volají po jejím ukončení. Nikdy jsem pro takovou misi nehlasoval a nesouhlasím s ní. Dnes nejde o žádnou rekonstrukční misi, jak byla původně plánována, dnes jde o to, že naši vojáci jsou v Afghánistánu vnímáni jako okupanti. Ano jako okupanti. Cítím účast s pozůstalými a vyjadřuji svou soustrast .
Od roku 1990 přišlo o život při zahraničních operacích 29 českých vojáků. Polovina (přesněji 14 vojáků) jich padla v Afghánistánu. Víc než smutné. Musím se proto znovu zeptat: Kolik vojáků ještě musí zemřít, než se konečně všichni vážně zamyslíme nad tím, zda tato cesta je tou správnou? Je tato cesta mírotvorná, jak ji někteří nazývají nebo je to šíření agrese v podobě vojenských misí, podmaňování si cizích území a zastrašování druhých tou jedinou a nejlepší? Rozhodně se nechci od teroristů nechat zahnat do kouta a snad se jich bát.
Musím však ale také připomenout, že v případě Afghánistánu rozhodně nejde jen a pouze o boj s terorismem. I proto je mi velice líto životů nevinných českých vojáků. Už kvůli nim a jejich rodinám bychom měli znovu otevřít diskuzi, jak moc je potřebná naše přítomnost na této afghánské misi. Podporujme mise humanitární, ne mise válečné, které žel vedou jen k dalšímu chaosu a rozpadání států. Naší společnou cestou, spolu s ostatními, by mělo být hledání celosvětového míru, kterého zbraněmi a násilím nikdy nedocílíme.