Desítky let se u nás rodí nová generace, která žádnou okupaci nezažila. Já jsem ty okupace prožil dvě. Při té první jsem byl ještě dítě a v jejím závěru začal chodit do školy. Moc si tedy na detaily nepamatuju, ale co se naší rodiny a blízkého okolí dotklo, z toho mi něco v paměti uvízlo. Přece jen to trvalo šest let (1939 – 1945).
Jídlo bylo na lístky a moc ho nebylo. Z přídělů všech členů rodiny se třeba slévalo mléko dohromady, abych já měl dost. Na cigarety byly tabačenky, to se mě netýkalo. V rádiu denně hlásili, kdo byl zase popraven. Na radiopřijímači byla cedulka s varováním – cizí rozhlasové stanice se nesměly poslouchat, i za to se zavíralo. Bratr a sestra měli štěstí, nemuseli do Rajchu na práci. Byli o pár let mladší než ročník, který tam musel narukovat. Po ulici pochodovali vojáci nebo mladí kluci v uniformách se standartami, každý se musel zastavit, poklonit a smeknout, jinak dostal výprask. Všude namalovaná „V“ - to znamenalo vítězství, viktoria. Na lokomotivách, továrních komínech a dalších velkých plochách. Po ulicích a na obchodech na cedulích byly nápisy v češtině i v němčině. Někteří chlapi utekli za hranice a pak bojovali proti okupantům ve vojenských jednotkách na různých frontách. Vraceli se taky tajně zpátky, aby dělali okupantům různé škody a problémy. Vysoké školy byly zavřeny, ale do té pro začínající školáky jsem nastoupit do 1. třídy musel. Na procházkách s rodiči jsem musel mluvit tiše, abych neřekl něco nevhodného a někdo to neslyšel – udavačů a kolaborantů u nás bylo vždycky dost. My jsme ale nic neměli, tak o nás zájem asi moc nebyl. Jednou v noci přišli k nám do bytu dva chlapi a já se probudil. Něco hledali, ale nic nenašli a odešli. Bál jsem se.
Na druhou okupaci bych si měl vzpomenout víc, na víc detailů - nebylo to tak dávno. Začalo to roku 1968 a trvalo to let dvacet. Vždyť mi ji dnes neustále připomínají různí historici, politici a redaktoři, kde můžou. Zabývají se ale většinou jejím začátkem, ale i to odbývají. Záběrů, jak protestující zapálí tank jsem viděl dost, ale reakce vojáků z tanku nikde. Že by nesměli? Kdyby mě zapálil někdo v autě, tak bych se asi neznal! O dalších letech ale jejich informace splývají a odbývají se souhrnně, že tu byl těžký život a nic se nesmělo. Já už v té době měl svoji rodinu. Tak obě okupace porovnávám, ale není to žádná sláva.
Potravinové lístky ani tabačenky nebyly. Takže já, bohužel, kouřil co jsem chtěl. Přestal jsem kouřit, z jiného důvodu a jak se později ukázalo, už pozdě. Dětem jsme nic neslévali, jen banánů mohlo být víc. Ale užily si je taky. V radiu a už i v televizi o popravách nemluvili, jen občas o chlapech, kteří utíkali za hranice a některým se to nepovedlo. Za hranicemi ale žádné vojenské jednotky pro boj s okupanty nevznikly. Poslech rádia zakázán nebyl, jenom některé cizí stanice byly rušeny, ale rušičky byly naše. Nasazení na nucené práce v zahraničí nebylo, po ulicích pochodovali jen jednotky naší armády a družiny pionýrů. „Véčka“ na lokomotivách a jinde nahradily rudé hvězdy, ale tu už tady byly vlastně před tím dvacet let, takže nic nového. Nápisy na ulicích byly jen české. Vysoké školy fungovaly dál, po různých odvoláních se tam dostaly i moje obě děti. Do bytu k nám na prohlídku nepřišel nikdo v noci ani ve dne. Udavači zůstali, jen už byli jiní. Moje děti, alespoň mám dojem, se nebály – snad jen nějakých pohlavků ode mně.
Tak to byly moje dvě okupace. Zřejmě to buď byly různé kategorie nebo se některé věnuje více pozornosti a informační kreativity (podle zadání?).