Potřebujeme zákon o sociálním bydlení?
Záměr vlády, který byl vyhlášen po poradě předsedy vlády s ministryněmi financí, místního rozvoje a sociálních věcí, totiž netrvat již na vytvoření zákona o sociálním bydlení, vyvolal nejen úvahy nad tím, kdo bude dále bydlení potřebným občanům zajišťovat („ Babiš: Sociální bydlení mají stavět obce “ Jan Holý, Právo 2. 9) nebo dokonce úvahy nad tím, zda vláda nepoškodí občany („Potopí vláda potřebu bydlet?“ Štěpán Rypka, Lidové noviny 10.9). Je pravdou, že zákon sociálním bydlení byl obsažen nejen ve vládním prohlášení této vlády, ale i vlád předcházejících. Ale stejně tak je pravdou, že se jej nikdy nepodařilo dotáhnout do obecně přijatelné podoby. Dnes ovšem je, podle mého názoru , situace v bydlení již taková, že nepotřebujeme jen zákon o bydlení sociálním, ale právní úpravu bydlení vůbec. Stále slyšíme o tom, že nově postavené byty jsou předražené, že si je málokdo může dovolit, ale současně vidíme, že všechny byty v developerských projektech jsou rozprodány často dřív, než jsou dokončeny. Problém je zřejmě složitější. Rád si poslechnu návrhy těch, kteří ještě nedávno tvrdili, že bytů je u nás dostatek, že stačí jen zrušit regulaci nájmů a trh vše vyřeší…
Otázka života Romů u nás musí být řešena jako otázka národnostní, tedy jako problém postavení a odpovědnosti samostatného národa a nikoliv jako otázka sociální „pomocí“ nesmyslné inkluze a sociálních dávek, uvedl Stanislav Křeček.
Představa, že sociální byty májí stavět obce je založena na domněnce, že právě představitelé obcí nejlépe znají potřeby svých občanů. Vznikají ovšem hned dvě pochybnosti. Ta první souvisí s několikrát již připomenutým problémem spočívajících v tom, že obyvatelem obce se – v důsledku nepraktického zákona o evidenci obyvatel - může ze dne na den stát kdokoliv. Pak ovšem představa o znalostech potřeb obyvatel je poněkud iluzorní. Druhá pochybnost je ovšem závažnější. Opravdu obce potřebují to, co jsme si zvykly nazývat „sociální byty“? Na mnoha místech v republice si bydlení ze svých příjmů nedokáží zajistit ani učitelé, pracovníci v dopravě, policisté, pracovníci státní správy, prodavačky a desítky dalších, řádně pracujících občanů. Zde se přece nejedná o chudé lidi, pro které bychom měli sociální byty stavět. Přesto právě pro tyto občany obce byty potřebují. Výstavbou obecních bytů se bytový problém u nás rozhodně nevyřeší. Sotva lze totiž očekávat, že občané v obcích budou ochotni podpořit a tolerovat výstavbu bytů pro ty, kteří neplatí nájemné, devastují bytový fond a jejich soužití a ostatními občany vede jen k problémům a nesvárům. V řešení problematiky vyloučených lokalit se od devadesátých let, kdy se tento problém začal objevovat, jsme mnoho nepokročili. Debata o nich je totiž deformována tzv. politickou korektností již téměř třicet let. Jejich počet se nejméně ztrojnásobil stejně jako propast mezi názory obyčejných lidí, kteří denně vidí realitu své obce a názory salonních ochránců domnělých lidských práv, kteří se nám snaží namluvit, že existuje masa chudých lidí, kterým rasismus, anticiganismus a xenofobie českého národa brání v dosažená slušné úrovně bydlení. Ale není tomu tak.
Až bude obecněji pochopeno, že otázka života Romů u nás musí být řešena jako otázka národnostní, tedy jako problém postavení a odpovědnosti samostatného národa a nikoliv jako otázka sociální „pomocí“ nesmyslné inkluze a sociálních dávek pro chudé, bude v našich obcích o něco lépe.