Polehčující okolnost to není. Nesporný fakt však ano. Volební nezdary stíhají i zahraniční přátele. Německá Levice ztratila méně než KSČM. Tím víc se zabývá příčinami a východisky. Zásadní zvrat nastal před pár dny. Mluvčím je šarmantní Sahra Wagenknechtová. Lídr radikální levice uvnitř německé Levice. Virtuóz komunistické argumentace, oslovující i milióny nekomunistů. Parádně umí grilovat i kancléřku. Videozáznamy z těch parlamentních utkání sklízejí masový aplaus i u nás.
A právě žena, jíž nechybí takové charisma, je tváří nového hnutí. Zvolilo název „Aufstehen“ („Povstaňme“). Ambice strany, štěpící síly levice, nemá. Chce levici naopak sjednotit. Tak, aby obstála tvář v tvář dnešním výzvám. Stát se platformou změny „sociálně konformní politiky“, jíž německá Levice ztrácí dech. Základy nového hnutí staví na 40 nezpochybnitelných osobností. Vedle aktivistů Levice, nespokojených s drobečkovou politikou, jsou i z levého křídla sociální demokracie, „zelených“ a různých občanských iniciativ. Nestaví nikoho před „buď-anebo“ – chceš-li k nám, musíš napřed spálit dosavadní mosty. Už tím boří klíčovou překážku, na které pohořely iniciativy, jež se o to samé pokoušely doposud.
Rozvinutější program hnutí se teprve rodí. S tím, co má za pět minut dvanáct, přichází jeho mluvčí už teď. Volby do Evropského parlamentu jsou za dveřmi. Současná „evropská“ a „migrační“ politika Levice má mizivou šanci. Tím víc by, pokud se nezmění, nahrála Alternative für Deutschland (AfD) i silám napravo od ní. To riziko nevisí jen nad sousedy. Vznik bojovně „euroskeptického“ subjektu je na spadnutí i u nás. Má ho vést jedna z největších nadějí české pravice. Tím víc bude pytlačit i v řadách levicových voličů. Tím méně mu odolá unylá říkanka o „evropské integraci“ coby „objektivním procesu“, který prý kazí jen pár „byrokratů“. EU se řítí do bezvýchodné krize. Je slepou ulicí kapitalismu, urvaného ze všech řetězů. I v „evropských volbách“ uspěje jen razantní politika, opřená o zdrcující převahu marxismu.
„Aufstehen“ ji má v plánu generálně. Německý kapitál bohatne i z okolní Evropy a světa kolem ní. Přesto i v Německu – píše jeden z ideologů „Aufstehen“ - „narůstá společenská nerovnost a životní podmínky pracujících se zhoršují“. Cílem hnutí je proto obrat k „nová třídní politice“. Podstatně rozhodnější odpor proti „všemocné průmyslové lobby“. Ofenzíva za „obnovu sociálního státu v rozkladu“. Za „návrat k Brandtově politice uvolňování“ - i ostatní cíle, s nimiž se na levici zachází macešsky.
Co z toho vzejde v praxi, se teprve uvidí. Dortmundskou Westfalenhalle – s více než 16 tisíci sedadly – slibuje Sahra zaplnit už velmi brzy. To hlavní je jako na dlani už teď. Španělské „Podemos“ hodilo rukavici levici, jež se mu zdála „příliš tradiční“. O Mélenchonově „Nepoddajné Francii“ - pětinu hlasů získala i v prezidentských volbách - platí i to už jen zčásti. „Aufstehen“ konfrontuje levici, která je příliš málo levicová. V hlavní evropské metropoli, a ne kdesi na periférii. S oporou v osobnostech, jež zdobí přirozená prestiž a vliv – a v čele s lídrem komunistické levice uvnitř Levice. Musí to opravdu dojít až tam? Nebo to závod s časem dokáže vyhrát na půdě KSČM?