Veronika Sušová-Salminen píše o tom, proč jsou anti-babišovské protesty hlavně prázdnou antikomunistickou nostalgii a vizitkou provinčnosti české politiky.
Nové jmenování Andreje Babiše premiérem České republiky doprovázely v jeho předvečer nové protesty. Na Václavském náměstí se sešli odpůrci „komoušů, nácků a populistů“, aby vyjádřili nesouhlas s celou vládou, premiérem i prezidentem země. Je to samozřejmě jejich právo. K demokracii patří i právo na to protestovat proti výsledkům demokratických voleb, i když to zní poněkud absurdně.
Trošku horší je to ale s převládajícím politickým obsahem protestů, které představují hlavně ideologickou nostalgii. Ohlíží se zpátky do 90. let a počátku 21. století, kdy v Česku platil neoliberální středový konsensus. Jeho významnou opěrou byl antikomunismus, jehož podstatou bylo bojovat s totalitním režimem v době, kdy už dávno skončil. Omílaný návrat komunismu (myšleno doby mezi roky 1948 až 1989) v podobách nejrůznějších politických protivníků (například také sociální demokracie) byl (a stále je) populárním politickým heslem – i když sociologicky i historicky je to nesmysl. Realita byla trošku jiná a často spíš souvisela s tím, že si demokracii brali jako štít politici, kteří jejím proklamovaným hodnotám nedostávali. Vytvářeli ale přitom určitou společenskou normu – podobně jako média, která pak politikům měřila pomocí ideologického metru a ne padni komu padni.
Tato nostalgie odmítá v první řadě vidět, že politická a hospodářská selhání jejích nositelů (a to často i personálně) přivedly Babiše i jeho ANO k vládě. Babiš není nějakým strašákem z roku 1970. Mnohem spíš vypovídá o dnešku či o posledních 29 letech. Nelze se přece vracet do doby před 29 lety a nevidět procesy a události, které tuto společnost bezprostředně utvářely a ovlivňovaly. Jenže duchem těchto posledních protestů byl znovu a především antikomunismus, věčný boj s minulostí, která skončila.
Politický slovník protestujících odrážel tuto nostalgii příznačně. Protestujícím vadilo, že v čele země bude „trestně stíhaný člověk, vedený jako agent StB“ a chtěli dát najevo, že to není normální. Politička ODS Miroslava Němcová zaklínala Moskvu a mluvila o tom, že „poradci z Moskvy byli přesně instruováni, co mají dělat, aby vypláchli českému národu rozum, mozek, aby nás srazili na kolena. A dnes se děje něco podobného. Vidíme prezidenta Miloše Zemana, který své kroky směřuje ve prospěch Kremlu, nikoli ve prospěch České republiky.“ Opět se tedy odvolala na historické paralely a analogie (v jejich konkrétním výkladu), aby tak kritizovala Babiše i prezidenta Zemana, který je často opozicí viněn z toho, že slouží zájmům Kremlu. Jedna z demonstrantek sdělila médiím: „Zažila jsem bolševika a nechci, aby se to opakovalo“. (Zvýrazněno mnou.)
Je s podivem, že by si někdo v roce 2018 mohl vážně myslet, že jeden z nejúspěšnějších soukromých velkopodnikatelů by mohl opakovat dějiny po roce 1948 či snad revoluční bolševismus roku 1917. Ale samozřejmě, že je to mnohem pohodlnější než si přiznat, že tržní systém dokáže vygenerovat (v Babišově případě zatím potenciálně) nejrůznější autoritářské režimy a poslat celou demokracii k šípku. Prázdná nostalgie po neoliberálním konsensu svobodného trhu a asociálním egoismu 90. let, který utvářel dnešní českou společnost, a bojování proti dějinám, které skončily, nejsou ale alternativou, která by pomohla oživit skomírající demokracii. Jsou spíš vizitkou strašné provinčnosti české politiky a její neschopnosti se inovovat a měnit podle aktuálních trendů. Postavit se současné demokracii ohrožující fúzi veřejného vládnutí a soukromého podnikání vyžaduje mnohem víc, než aby proti ní brojily její vlastní porodní báby za pomocí politických hesel a slovníku z 90. let. I když možná, že nakonec o tu demokracii až tak moc nejde…