Rozhovor Haló novin se světoběžníkem Janem Růžičkou
USA nejsou nadějí pro okolní svět
Jakým způsobem jste poznával Spojené státy americké?
Cest po Americe jsem měl relativně málo, ale stály za to. Jedna z nich byla docela dlouhá, táhla se ze Severní Karoliny až do Chicaga. Víte, moje poznávání USA není ani o tom, že bych někam jezdil. Spíše jsem tam přicházel do styku s lidmi, a to jsem především chtěl, poznat hodně společenských skupin. A to se mi i podařilo.
Život mě tam i intuitivně přinutil k tomu, najít si tam nějakou partu lidí, protože jsem si bez ní připadal ohrožený, osamocený a bezbranný. Amerikou jsem se ale hlavně propracoval.
Jaké jste měl cíle, když jste tam přijel?
Jedním z cílů bylo to, že jsem chtěl poznat, jak Američané staví své obytné domy. Před mým příjezdem je tam stavěl můj synovec a tomu, co o průběhu staveb vyprávěl, o efektivitě a rychlosti, jsem nevěřil. Tak jsem tam spolu s ním v jedné ze stavebních čet začal stavět obytné domy. Byla to rychlost, šestičlenná parta lidí postavila za týden základní konstrukci, ale i střechu. Takže, pokud to šlo dobře, tak za týden mohl být domek postavený z překližky, jakžtakž pod střechou.
Původní profesí jste inženýr chemie. Využil jste nějakým způsobem vaše vzdělání v USA?
Bohužel nevyužil. Předtím jsem deset let v Liberci na meteorologické stanici pozoroval počasí, ale čím dál tím víc mi začal vadit nástup počítačové techniky. Nerozuměl jsem jí a bál jsem se jí. Víte, existuje něco jako počítačová nemoc, což je strach z počítačů, který způsobuje uvnitř člověka stres. Zkrátka v důsledku toho mě jednoho dne propustili z práce. Pak jsem začal poznávat svět.
Vraťme se do Spojených států. Co vás tam překvapilo?
Viděl jsem tam na všech stranách neuvěřitelné plýtvání. Ať už se jednalo o potraviny nebo třeba o pohonné hmoty. Američani jsou, a žijí si, jako malé rozmazlené děti.
Byl jste v Americe i 11. září 2001, viďte?
Máte pravdu. Ten den jsme s partou opravovali dům a můj parťák, vtipálek, přišel a ptal se mě, zdali znám World Trade Center. Že prý hoří. Myslel jsem si, že si dělá legraci, ale bohužel to byla pravda. Poté jsem zaslechl jejich první soud o této tragédii. Ten byl namířen okamžitě proti muslimským atentátníkům. Už v ten moment jsem s nimi přišel do konfliktu, neboť jsem jim řekl, že dle mého názoru to není pravda.
Myslím si, že jestli v této kauze byli zainteresováni Arabové, tak jenom okrajově. Ti, kteří to organizovali, byli, dle mého názoru, nejmocnější lidé této planety, především z USA. Tím jsem se na pracovišti netajil. Moji spolupracovníci však okamžitě přijali mainstreamový názor na tuto tragédii, který byl podsunutý. Poté se mě během pár dnů ptali na to, jestli jsem muslim, což samozřejmě nejsem. Nakonec mě propustili z práce. Částečně jsem se cítil politicky diskriminovaný, ale je také pravdou, že jsem nebyl pro stavební firmu natolik efektivní jako například můj synovec.
Jak vnímáte tyto události dnes?
Víte, svůj názor na 11. září jsem nikdy nezměnil a postupem doby jsem se v něm utvrdil, i díky různým dokumentům, které jsem v této souvislosti zhlédl v televizi. Jedenácté září vnímám dodnes jako americkou záminku k rozpoutání války proti Afghánistánu a Iráku.
Jak byste charakterizoval americkou společnost?
Jedná se o společnost rozhodně méně vzdělanou, než je například společnost česká. Jde o dlouhodobou tradici. Zhoršování úrovně vzdělání k nim přišlo mnohem dříve než k nám. My s tím bojujeme posledních pětadvacet let. Američané mají velmi propracovaný systém vzdělávání, který je podle mého názoru založený na tom, aby student strávil ve školách co nejvíce času a co nejméně se tam naučil. To všechno se dá zařídit. Američané si přejí, aby v jejich společnosti převažovali nevzdělaní lidé, kteří jsou snáze ovladatelní. Takový člověk se nebude umět bránit, ani nebude umět tím správným způsobem vyjádřit svůj vlastní názor. A ten prosazovat.
Jaký mají Američané vztah k penězům?
Naprostá většina lidí v Americe přemýšlí jenom o dolaru. Američani vidí dolary za vším, co dělají. A jako výsledek všeho, co dělají - aby dolary zase mohli honem vyměnit za zboží.
Jak jsem říkal, mají mentalitu dítěte, které když dostane dolar, tak si honem letí koupit mičudu. A ten dospělý je stejný jako to dítě, jen si koupí větší mičudu nebo dům, další auto, které vůbec nepotřebuje, prostě plýtvají, kam se člověk podívá.
Jak jste vnímal partnerské vztahy v USA?
Když jsem porovnával vztahy mezi muži a ženami, ve všech zemích, které jsem procestoval – a viděl jsem celou Evropu, Rusko i Ameriku – tak právě v USA byly partnerské vztahy naprosto zoufalé. Pozoroval jsem zablokované ženy a neuspokojené muže, prostě to tam nefungovalo. Čili viděl jsem spousty nešťastných mužů v USA a myslím si, že je velmi snadné právě takovému muži dát flintu do ruky a říct mu, tam je nepřítel. Jdi a zabij ho!
Jakým způsobem tam jsou ženy zablokované?
Především sexuálně a to je způsobeno násilím v celé společnosti, které tam bylo v dřívějších staletích na obrovské úrovni. V době, kdy bílí kolonizátoři napřed vraždili indiány, a poté se pustili jeden do druhého. Indiány mám rád, několikrát jsem se s nimi v USA setkal.
Ztratil jste v USA iluze?
Především nechápu tuto zemi jako naději pro okolní svět. Když jsem tam přistál, měl jsem samozřejmě nějaké iluze o svobodě v Americe. Ale už ve chvíli, kdy jsem odjížděl z New Yorku autobusem směrem na jih, jsem začal vnímat depresi z nejrůznějších omezení. Moji přátelé z Čech, za kterými jsem dorazil na jih USA, se mi smáli a říkali mi: Demokracie a svoboda v USA? Tady žádná není! A to už je třináct let zpátky.
Jakou svobodu jste si tedy v USA mohl užít?
Přišel jsem na to, že má jediná svoboda tam s mým výdělkem je, abych seděl za volantem auta a řídil ho. To byla moje jediná svoboda. Ať už cestou do práce nebo ve volném čase. Protože tam, kde jsem bydlel, bylo všechno oplocené, všechno někomu patřilo a člověk skoro ani nemohl zajet do slepé ulice, protože cítil, že už na něho koukají a říkají si, co ten cizinec vlastně chce? Protože, jak jsem už říkal, Američani jsou plní strachu ještě dnes. Mají v podvědomí strach. Souvisí to s tím, jak naložili s původními obyvateli Ameriky, tedy indiány, a jak agresivně se chovají k okolnímu světu v současnosti.
Jak byste charakterizoval jejich kulturu?
Americká kultura je podle mého názoru strach, vraždění a oplocování. Prostě něco získat a honem si to oplotit, rychle na to mít »papíry« a nedat ten pozemek vůbec nikomu, i kdyby nebyl využit. Přitom je i dnes v USA spousta místa, kde by se indiáni i kolonizátoři vešli. Ale to se nestalo, protože původní obyvatele Ameriky, indiány, začali vraždit. A vždy se našla záminka. Indiáni mi vyprávěli třeba o bývalých prezidentech USA. Jeden z nich splnil pouze jeden ze svých slibů, a to ten, ve kterém slíbil, že jim všechno vezme.
Nyní žijete řadu let ve Velké Británii. Jak byste porovnal tamní společnost se společností americkou a také českou?
Společnost ve Velké Británii je méně otevřená než americká společnost a je chytřejší. Češi jsou samozřejmě v průměru chytřejší než Američané nebo Angličani, jen je nám z jejich strany neustále sugerováváno, že jsme hloupí. Bohužel to mnohdy i lidé u nás přijímají. Každého Čecha bych proto poslal na zkušenou do Velké Británie nebo do USA, aby si to prožil. Aby si prožil, jak je chytrý a vzdělaný. To není ironie.
Kdy jste se ve svém životě cítil skutečně svobodný?
Za socialismu v tehdejším Československu. Tam jsem se cítil neuvěřitelně svobodný. V Americe ani v Anglii se tak svobodně rozhodně necítím. Tenkrát za časů socialismu se mi nelíbili komunisté, ale současně jsem nechtěl z politických důvodů odejít jinam. To mi za to nestálo.
Dnes to vnímám tak, že Česká republika je stále pod velkým tlakem celého Západu, chtějí, abychom všechno dělali jako oni. Abychom nadále zhoršovali naše školství, abychom zhoršovali dále kvalitu našich potravin. Dokonce si myslím, že je zde určitý záměr toho, abychom se stali více závislí na mainstreamových médiích a mainstreamu obecně. Abychom prostě zhloupli a tím se dostali na jejich úroveň, v ideálním případě pod ní. Nesmíme jim to dovolit.
Radovan RYBÁK