Pro mě začala doba postfaktická v roce 2006 (toto běží...), kdy jsme byli několik let (!) přesvědčování, že americký radar, který má být postaven v Brdech, je "ochrana bezpečnostních zájmů USA a jejích spojenců v Evropě před společným nepřítelem, kterým má být ĺrán nebo KLDR". (Lze snadno dohledat v dobovém mainstreamovém tisku.) Byla to lež jako věž, absurdita všech absurdit. Jenže to se hrocení vztahů s Ruskem teprve koncepčně připravovalo a nikdo si netroufnul říci, že jde o přípravu na fatální válečný konflikt s touto zemí (že, pane Klvaňo!).
A pak to už šlo jako na běžícím pásu. Když opominu střílení na Majdanu, tak od sestřelení MH17 (v tehdejší situaci přišlo doslova jak na zavolanou), opakované údajné použití chemických zbraní Bašárem Asadem v Sýrii, vražda Němcova, spousta dalších "menších" zrůdností až konečně po novičok.
Motiv Ruska či Putina se hledal těžko, zatímco z druhé strany je motiv poměrně jasný a shodný ve všech případech: Jde o systematické difamování Ruska (a to i prostřednictvím dění v Sýrii či na Ukrajině) s jeho putinovskou (nikoli jelcinovskou) politikou tak, aby proběhla psychologická příprava na přechod od studené či hybridní války k horké a fatální.
Vůbec přitom netvrdím, že v některých případech (osobně mám z řady indicií pocit, že tak tomu bylo v případě vraždy Němcova) nedošlo ke spolupráci mezi jádrem současné globální moci (jak to nazývám, Trump hovoří o recidivě "Deep state" z doby mccarthismu) s tímto jádrem "zaháčkovanými" strukturami "kvazijestřábů" z jelcinovské éry).
Kráceno: jk
Zdroj: http://radimvalencik.pise.cz/5794-vize-222-od-mh17-k-novicoku.html