Kdo přišel do styku s filozofií, jíž nesmí „postmoderní“ galimatyáš přes práh, ví, jak parádní rozhlednou je dialektika. Kdo na ni vystoupá, už mu nehrozí, že by na změny kolem nás civěl jako tele na vrata. Vidí do jejich hybných rozporů. Nijak ho proto nešokuje ani úpadek Evropské unie. Do rakve planých nadějí, jež roky mámily mělké duše, zaráží hřebík i její „azylová politika“.
Založila ji už „Dublinská konvence“ z prahu 90. let. Vcelku racionálně mířily i „Dublin II“ (2003) a „Dublin III“ (2014). Například zřízením databáze otisků prstů (EURODAC), závazně pořizovaných a vzájemně sdílených členskými státy. To samé rozhodně neplatí o poslední směrnici, přezdívané „Dublin IV“. Součinnost členských států nahrazuje neomaleným diktátem. To málo, co ještě zbylo i z naší suverenity, bere huronským útokem. Jde na to průhlednou habaďůrou. „Povinné kvóty“, urážlivé už svým názvem, pašuje oklikou v mlhavějším balení „opravného relokačního mechanismu“. Ten si však Brusel nárokuje řídit zcela přes hlavy dotčených států. Tím, že jim bude přidělovat migranty ze zemí, vystavených „nepřiměřeně vysokému počtu žádostí o azyl“. Přesněji překročí-li jejich počet „150 procent referenční sumy“, odvozené od rozlohy a HDP dané země.
„Nezúčastnit“ se sice můžeme I „relokačního mechanismu“. Jen ale za cenu, že za každého nepřijatého migranta uhradíme 250.000 EUR státu, jemuž zůstane viset na krku. I naše země má být na ráně o to víc, že po „přechodné tříleté období“ budou „přednostně vytěžovány ty členské státy, které se na přijímání migrantů dosud nepodílely“. Teď mají závazně, bude-li si migrant přát, přijmout i celou jeho rodinu. Rozhodování, kdo a azyl dostane a kdo ne, přechází do rukou nové „evropské“ agentury. Členským zemím bude skládat účty jen cestou zpětných „výročních zpráv“. Nulový vliv budou mít i na výběr jejího personálu. Tím víc se má rekrutovat i z profláknutých „neziskovek“, přistižených už i přímo mezi pašeráky migračního chaosu.
Výsledek referenda, rozhodujícího o našem vstupu do EU, jistila kanonáda ptákovin. Až po televizní sliby, že jen co se „vrátíme do Evropy“ (?!?), koupí si hravě „domeček v Portugalsku“ i babka z Horní Dolní. Tím větší kocovina se šíří teď. Vylhat se potřebují i mnozí z těch, kdo nekalou reklamu EU papouškovali „zleva“. A tak brebentí o překot, že „EU, co níž jsme vstupovali, byla přece jiná“. Že od té doby už jen degeneruje, nevidí jen bílá hůl. K tomu, čím kdysi bývala lepší, ji nutil jen „bipolární svět“. Teď už bude mít navrch jen a jen to, co dřív zaháněla pod povrch právě výzva politického Východu. .
EU je spolkem z vůle kapitálu, a ne mozků a rukou, které „tuneluje“. Ringem „práva“ silnějšího, a ne rajskou zahradou solidarity. Zupácká arogance, kterou to zjevuje to v celé nahotě, zaskočí leda rychlokvašené vrtichvosty. Kdo o dialektice jen planě neřeční, ví na tisíc procent, že z EU v zajetí velkých prachů už kouká jen víc škod než užitku. Smíme to téma přenechat konkurenci? Nebo je chytneme za pačesy, jak se na systémovou opozici sluší?