Denně na nás sdělovací prostředky chrlí celou řadu statistik, z nichž má laskavý divák, čtenář či posluchač pro sebe vyvodit informaci, že se má nejlépe v historii. Pominu-li fakt, že by bylo velmi podivné, kdyby srovnání třeba se stavem před 30 nebo 40 lety nedopadlo lépe pro současnou dobu (i když jsou zde odvětví, u kterých by se dalo s úspěchem pochybovat), tak tato sdělení mají své zásadní trhliny…
Třeba fakt, že vlastní bydlení je dnes obrovský problém. Koupě bytu za vlastní našetřené prostředky se např. pro rodinu stává absolutním sci-fi, a tak se lidé uvazují na desítky let splácení hypoték, což má multiplikační efekt – třeba v tom, že pak musí „držet hubu a krok“, aby bylo každý měsíc z čeho splátku zaplatit. Ano, existuje alternativa – nájemní bydlení, jehož ceny jsou v posledních letech ovšem na tak vysoké úrovni, že je i tato varianta pro mnohé nedosažitelná. Ceny nemovitostí v ČR rostly například ve srovnání se sousedním Německem za loňský rok dvojnásobnou rychlostí…
Naopak výše mezd a platů roste pozvolna. Sice slýcháme o průměrné mzdě, ale i podprůměrně zdatný statistik či sociolog vám řekne, že je to údaj takřka bez výpovědní hodnoty, když ji 2/3 lidí práce stejně nedosáhnou. Pak stačí jen zmínka o zvedání minimální mzdy a zaměstnavatelé reagují stejně jako býk na červený hard. Přitom jsou to často ti stejní, kteří do zahraničí vyvedou podstatnou část svého zisku. Zisku, který jim vyprodukovali ti, jímž není možno přidat…
Máme se nejlépe, ale určitě to neplatí pro ty, jimž se skládáme na zdraví, protože jim ji zdravotní pojišťovna odmítá proplatit léčbu. V podstatě kterýkoli den si koupíte noviny, najdete tam jeden takový. A to jsou ještě oni „šťastlivci“, kteří mají naději, že dobré lidi nenechá jejich osud chladnými. Pak jsou zde tisíce, kteří mohou jen doufat…
Nejlépe jsou na tom určitě nejsou rodiče dětí, jimž se musí dotovat i několik desetikorun na obědy, aby měli ve škole co jíst. „Nejlépe“ se mají také maminky samoživitelky, pro které se nenašla v rozpočtu naprosto marginální částka a ulehčilo se tak jejich těžkému údělu. Zato si odnesly dobrou radu – mají si najít jiného chlapa…
Klademe důraz na lidská práva, ale necháme na území naší země s klidem podnikat společnosti, kteří dávají svým zaměstnancům asi taková práva jako v otrokářské společnosti. Bez možnosti se napít, nebo si zajít na WC i několik hodin v kuse. Asi z lásky k Česku…
Ano, všechny výše uvedené příklady mohou být v jednotkách procent, ale za každým procentem se skrývají tragické lidské osudy, což by měli mít na paměti všichni, kdo říkají, jak se máme nejlépe.