Jsme v době před vánocemi. Předvánoční čas by měl být časem klidu, míru, porozumění. Lidé si připravují dárky, překvapení pod stromeček. Za socialismu jsme zcela jistě prožívali vánoce všichni stejně. Děti v rodině ředitele banky nebo horníka OKD, dělníka Poldi Kladno, měli za socialismu stejné dárky, stejnou radost z nich a všude byl klid.
Dnes jsou zaměstnanci předlužené Poldi Kladno několik měsíců bez výplaty, horníci z OKD jsou na tom podobně. Všude se ztratily miliardy Kč. Ředitelé bank posilují svá konta v zahraničí, poslanci si vyplácí několika set tisícové výplaty a mají se moc dobře. Stát je rozkradený a krade se stále. Jak je těm cca 3 milionů lidí chudých a 2 milionům důchodců, kteří nedosahují mnohdy ani 10.000 měsíčního důchodu? Zajímá to vůbec někoho z těch, kterým se žije dobře?
Stěžovali jsme si v době Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP), ale nikdo z cizích států nám nediktoval tolik, jako nám dnes diktuje Evropská unie. A není těch příkazů málo. Co smíme vyrábět a kolik toho můžeme vyrobit nebo vyvézt. Jak můžeme pojmenovat naše výrobky, jak nám musí vyrůst velké a rovné okurky. Po roce 1989 jsme zbořili 30 cukrovarů a dnes dovážíme cukr. Naši politici neví, co je to potravinová soběstačnost a co se prodává v supermarketech, to je nezajímá. Padají nám mosty, lávky, bourají vlaky na železnici, umírají lidé na přejezdech, nedodržují se předpisy. Ve sdělovacích prostředcích se předhánějí, kdo dřív zveřejní horší zprávu a nikomu to nevadí, že není ověřená nebo je dokonce úmyslně nepravdivá. Veřejné mínění ovlivňují všichni. Jak dlouho ještě?