Už za rok bude republice rovných sto. Svůj vlastní stát jsme neměli třikrát déle. Habsburský „žalář národů“ je diskriminoval i etnicky. „Nesamozřejmá“ byla – Lužičtí Srbové mohou vyprávět -, i česká národní svébytnost. Před pionýry obrození klobouk až k zemi. Za podivíny je mělo často i jinak spřátelené okolí. Mnohé to stálo existenční pohromy. Leckoho i předčasnou smrt.
Šanci na zvrat uvolnil 7. listopad. Ten ruský právě před 100 lety. Nabídl sebeurčení Finsku, pobaltským zemím i polské kořisti samoděržaví. „Deset dnů, které otřásly světem“ strhlo lavinu. Otřáslo i středoevropskými plány západních velmocí. Především to uvolnilo ruce diplomacii, již s nimi zvládli Masaryk, Beneš a Štefánik.
„První republika“ zrodila velké naděje. Sociální emancipaci však zablokovala. Salvami do generální stávky už roku 1920. A kriminály pro její předáky. Pojistkou privátních zisků – a znárodňovaných ztrát a nákladů – byla „spojenecká vděčnost“. Francouzský maršál roky velel i našemu generálnímu štábu. Sázka na „omezenou suverenitu“ zrušila i tu. Londýn a Paříž nás vydali nacistické bestii. Okupace a válka nás stála tolik životů, jako Británii nebo Ameriku. Svoboda přišla z východu. A s ní i bezpečí, větší než kdy dřív i pak.
Že to chce změnu z gruntu, věděl i Edvard Beneš. Už v přednáškách na Chicagské univerzitě, kam se uchýlil v únoru 1939. „Liberální buržoazní demokracie“ – stojí i v jejich knižním vydání už v londýnském exilu - „po roce 1918 až 1919 svých problémů nezvládly“. Tím méně se „mohou vrátit do svých dřívějších pozic“. Po „světové válce“ bude mít šanci jen „demokracie socializující“. Jen ta, co povede ke „kolektivizaci velikého, zejména těžkého i některých odvětví zemědělského průmyslu“. Kdy se i „banky stanou institucemi veřejnými, všeobecně prospěšnými, a ne jak tomu je v dnešní době – kapitalisticky spekulujícími“. Kdy „systém plánovaného hospodářství definitivně odstraní poslední zbytky liberální kapitalistické teorie o volné hře hospodářských sil podle zásady podnikatelského zisku“. A „uplatní do důsledku zásadu práva na práci“ na cestě „k tomu, čemu se říká hospodářská společnost beztřídní“.
Zákony, znárodňující dvě třetiny ekonomiky, podepsal ten samý „Prezident Budovatel“. Hned roku 1945. K výročí vzniku samostatné republiky. Fakta o průlomu lidskosti a pokroku, který tím startoval, jsou dnes buď tabu nebo terčem lži a nenávisti. Na tom, že nemají obdoby nikdy dřív, natož pak, to nic nemění. Teď je tu kapitalismus na druhý pokus. Pojistky „spojenecké vděčnosti“ nemá o nic pevnější. Mění nás v komplice válek. Vedou se z nízkých pohnutek. Pracky jim myje nestoudná lež. Teror, masakrující Evropu, se blíží i k české Aši. Ruského medvěda dráždí jen magor. Je to intrika proti celé Evropě. Budoucnost patří těm, kdo se jí najdou odvahu postavit.
Suverenita není sprosté slovo. Ta naše je „omezená“ ještě víc, než za Masaryka a Beneše. Celá desetina HDP mizí v cizině jen na dividendách. Plynou tam z montoven a skladů, bujících většinou „na zelené louce“. Inkasují jen vychrtlý zlomek hodnoty, kterou tvoří. Sousedí s ruinami závodů, budovaných po řadu generací. Ty ovšem hodnotu, přidanou českým umem a prací, vracely i všem, kdo komunisty „nemusí“. Pod sklady a montovnami, z nichž teče renta do zahraničí, mizí i naše zemědělská půda. Kapitalismus na druhý pokus jí konfiskuje 25 hektarů denně. Ta tam je i potravinová soběstačnost. České klásky, lepené na torzo domácí produkce, jsou toho smutným doznáním. Jsme hříčkou zahraničních řetězců. Hrají si s námi jako kočka s myší. S českými domácnostmi i výrobci.
U nás to emancipace – ta národní a ta sociální – umí jen ruku v ruce. Právě tak to bude i teď. S lidmi naloží důstojně jen země, která je suverénní. Svébytnost země ubrání jenom lidé, s nimiž se zachází spravedlivě. Jedno i druhé je naším krédem. Kritické nálady mu jdou naproti. Hráčům, kteří je podvedou i na tuto notu, už je napospas vydat nesmíme. Především o to jde už v příštích dnech.