Marxovo životní dílo (opus magnum), jehož první díl byl vydán právě před 150 lety, je obsaženo (alespoň v českém vydání) v sedmi svazcích. První čtyři svazky vyšli postupně pod názvem “Kapitál (díl I, II, III/1, III/2)“ s podtitulkem „Kritika politické ekonomie“ První svazek připravil pro vydání Marx (1867) a další tři Bedřich Engels (1885 – II. díl, 1894 – III díl ve dvou svazcích ).
Zbývající tři svazky obsahující, řečeno dnešní terminologií, historii ekonomického myšlení, vydal po Engelsově smrti Karel Kautský (1905–1910) a potom, později v roce 1955 (a zřejmě lépe a logičtěji), sovětský Institut marxismu-leninismu při Ústředním výboru Komunistické strany Sovětského svazu. V obou případech byly tyto svazky vydány pod názvem »Teorie o nadhodnotě«. Engels v předmluvě k II. dílu Kapitálu hovoří o skoro stejném názvu »Teorie nadhodnoty« a uvádí, že tyto poslední tři svazky lze dohromady považovat za IV. díl Kapitálu. Není to nelogické, protože Teorie o nadhodnotě byly Marxem napsány jako společná textová surovina spolu s textem Kapitálu v užším slova smyslu a Marx o této části běžně hovořil jako o historické části Kapitálu ve své korespondenci (viz předmluva k prvnímu svazku Teorií o nadhodnotě v českém vydání). České vydání za reálného socialismu proto vcelku logicky používá název IV. díl Kapitálu jako podtitulek těchto posledních tří svazků.
V češtině vyšlo všech sedm svazků ve Státním nakladatelství politické literatury, resp. Nakladatelství politické literatury, respektive v nakladatelství Svoboda v letech 1953 (K I.) až 1968 (ToN III.). Už za první republiky vydal ale první tři díly (tedy Kapitál bez Teorií o nadhodnotě) sociálnědemokratický právník a novinář Theodor Šmeral, bratr známějšího politika Bohumíra Šmerala, spoluzakladatele KSČ.
Marx valnou většinu textu Kapitálu a Teorií o nadhodnotě vytvořil v zásadě a zejména v letech 1861-5. Inspiroval se přitom hlavně svými přípravnými a nevydanými Ekonomickými rukopisy (»Grundrisse«), které napsal v druhé polovině padesátých let 19. století, a začátek Kapitálu vychází z malého dílka vydaného roku 1859 v Berlíně (Kapitál pak vycházel u Otto Meissnera v Hamburgu), které Marx vydal pod názvem »Ke kritice politické ekonomie« a kde se zabýval zejména charakteristikou zboží, hodnoty a užitné hodnoty a penězi. Některé pasáže Kapitálu jsou ale i z druhé poloviny sedmdesátých let 19. století. Z překladu dopisu Marxe Engelsovi na počátku prvního dílu vyplývá, že Marx by prvním dílem Kapitálu pro účely knižního vydání kompletně hotov ve dvě hodiny v noci 16. 8. 1867 a že v rukopisu je Kapitál už v srpnu 1867 hotov v podstatě celý (nejen I. díl).
Sám I. díl obsahuje Marxovu pracovní teorii hodnoty (ještě bez modifikace v tzv. výrobní ceny ), teorii peněz (ale zvláštní peněžní kapitál je až v první části III. dílu), genezi (výrobní proces) jednotlivého kapitálu (P-Z-P+), zdůvodnění vykořisťování v kapitalismu a také prvotní akumulaci kapitálu při přeměně systémů.
V Kapitálu jako celku ale chybí jako samostatná část dnes tak významné téma – stát, veřejné rozpočty, veřejný sektor. Je přitom zajímavé, že v původním plánu z let 1858–1862 Marx počítal s tím, že jeho zamýšlené budoucí životní dílo bude obsahovat také celé velké části » Stát«, »Zahraniční obchod« a »Světový trh«, které měly být z hlediska plánované struktury rovnocenné (!) s první částí nazvanou »Kapitál« (která měla mít podkapitoly »Zboží«, »Peníze«, »Kapitál všeobecně«). Přestože se nabízí vysvětlení, že Marx asi Kapitál nedokončil, když tyto kapitoly chybí, z historických dokumentů (zejména dochované korespondence) vyplývá něco jiného. Jednak Marx ve shora uvedeném dopise z 16. 8. 1867 hovoří o tom, že celé dílo je hotovo. Z toho, co víme dnes, je to sice trochu nepřesné – poslední zpracovaný (II.) díl nebyl v roce 1867 zcela plnohodnotný (až v roce 1870) a na konci sedmdesátých let se ho Marx ještě pokoušel dál upravovat k tisku. Marx občas zdokonaloval i jinou existující »textovou surovinu«, např. pasáže týkající se míry zisku v budoucím III. dílu, které jsou z roku 1875, další odkazy pod čarou atp. Ale jako témata už nic nepřibylo. A Marx zemřel až v roce 1883. Marx asi v průběhu práce na svém hlavním díle po roce 1862 přehodnotil své původní představy – a se svým záměrem okruhu témat, který se nakonec rozhodl uskutečnit, byl asi už potom prostě hotov. Zřejmě se nakonec rozhodl, že napíše »Kapitál« jakožto analytickou práci o podstatných souvislostech a o modelu nastupující civilizační fáze. Onen model tehdy v Anglii, kde Marx svoje hlavní dílo psal, celkem odpovídal realitě.
Marxův Kapitál zná v podstatě jen osobně svobodné soukromé vlastníky – a to s výrazně odlišnými vyjednávacími pozicemi navzájem, kteří operují ve společenské ekonomice, kde nepřevažuje samozásobitelství jako dřív, ale produkce pro druhé, pro směnu, pro trh. Jádrem jsou dvě velké společenské skupiny (třídy): a) třída osobně svobodných kapitalistů-soukromých vlastníků nadkriticky vysokého množství zpředmětněné minulé, vesměs cizí práce jako kapitálu v užším slova smyslu (kapitalista samozřejmě může také pracovat – ale jeho výnosy nezávisí na rozsahu vlastní práce, ale na rozsahu cizí práce, kterou je schopen uvádět do pohybu – z modelového hlediska proto nepracuje). Kapitalisté dílčím způsobem soukromě vlastní zpředmětněnou práci v jejích různých podobách a ekvivalentech odpovídajících různým fázím koloběhu této nahromaděné práce - peněžní zálohy na mzdy a na nákup vyrobených výrobních prostředků, tedy investičních statků, surovin, energie, a nakonec ve výrobku (zboží na skladě)… fyziokraté používali ještě mnohem častěji slovo »avances«, tedy záloh y, než výraz »capitaux«, tedy kapitál … b) třída osobně svobodných zaměstnanců dělníků-proletářů, tedy soukromých vlastníků spojených s živou prací , kteří modelově (jako typ) vlastní pouze osobní předpoklady výkonu živé práce, tedy (kvalifikačně tehdy vesměs jednoduché) pracovní schopnosti (Marx se nakonec ustálil na výrazu pracovní síla ), a kteří případně průběžně vlastní peníze za prodej pracovní síly, ale jsou zbaveni výrobních prostředků na rozdíl od malovýrobců v tradiční předkapitalistické i kapitalistické společnosti (i malovýrobce je ale soukromý vlastník).
Kromě této v Marxově době ještě nevyvinuté základní třídní kostře věnuje se Marx v 6. kapitole druhé části III. dílu Kapitálu také třídě soukromých vlastníků a pronajímatelů uchvácené a přivlastněné přírody, která není vždy výrobkem a výsledkem práce a často ji ani vyrábět nelze – a tak se nejedná o nějakou podskupinu v rámci dělby funkcí uvnitř třídy kapitalistů, jako je tomu u peněžního a obchodního kapitalisty, ale o zvláštní třídu pozemkových vlastníků, jiných nemovitostí, realit i důlních ložisek.
V Kapitálu jde zkrátka vždy o soukromé vlastníky něčeho – včetně průběžného, opět soukromého vlastnictví (nebo držby) peněžních ekvivalentů všech těchto statků, výrobních sil či faktorů … či jejich služeb.
Místo dnešních, drahými kovy nekrytých konečných peněz s nuceným oběhem a místo záplavy endogenních peněz z bank, které vznikají jako dluh při úvěrové emisi díky jištění emisními bankami, kralovala za Marxe zejména směnka. Je zajímavé, že později v 19. století ty nejlepší směnky s tou nejkratší splatností začínají v poslední třetině 19. století pomáhat centrálním bankám v krytí měny spolu se zlatem, a to natolik, že nakonec poskytují větší rozsah pro krytí měny než samotné zlato. Například německá říšská marka, tedy měna vilémovského císařského Německa, na konci 19. století nejrychleji se rozvíjejícího kapitalistického státu vedle USA, byla na přelomu 19. a 20. století už krytá zlatem jenom z jedné třetiny. Kdežto kvalitní a nejvýše tříměsíční směnky poskytovaly krytí říšskoněmecké marky ze dvou třetin…
Marx kromě aktuálního modelu kapitalismu popsal i samotnou genezi vzniku kapitalismu (a Engels doplnil poslední kapitolu na konci druhé části III. dílu). Marx se dopustil i občasných úvah o budoucí postkapitalistické společnosti, o socialismu a komunismu (viz např. konec 24. kapitoly v I. dílu Kapitálu a některé další jiné občasné poznámky, které jsou rozesety ve všech svazcích).
Pokud jde osám termín »kapitál«, nejedná se u Marxe prostě jenom o práci kondenzovanou v nástrojích nebo získaných pracovních schopnostech, jak je tento pojem poněkud zjednodušeně pojímán – to je pouze užší pojetí kapitálu (viz K. Marx, Ke kritice politické ekonomie, SNPL, Praha 1953, příloha I. Úvod ke kritice politické ekonomie (původem z Rukopisů Grundrisse), str. 157).
Kapitál je pro Marxe výrobní, společenský situační a v daných podmínkách se reprodukující vztah (mechanismus). Rozdíl mezi oběma pojetími je asi tak nejnázorněji vidět v poslední, 25. kapitole I. dílu Kapitálu. V této kapitole nazvané zdánlivě poněkud odtažitě »Moderní teorie kolonizace« Marx na reálných důkazech ukázal, že nástroje a znalosti existovat mohou, ale kapitálový koloběžný reprodukující se vztah, tedy mechanismus vytvářející standardní zisky majiteli výrobních prostředků, obtížně zabírá, pokud je soukromému majiteli pracovní síly otevřena téměř bezplatná cesta k tehdy postačujícím výrobním prostředkům (tehdy »volná« půda v USA a v samosprávných britských koloniích do jisté doby ) a že taková situace je spíše v prospěch sociálního postavení pracujících. Marx odkazuje na knihu »Anglie a Amerika« od ekonoma a koloniálního politika E. G. Wakefielda, a v uvedené poslední kapitole I. dílu říká: » Když byl Wakefield honosně zobrazil kontrast mezi anglickým kapitalistickým zemědělstvím s jeho kombinovanou prací a mezi rozdrobeným americkým rolnickým hospodářstvím, uklouzlo mu také přiznání o rubu věci. Líčí americký lid jako zámožný, nezávislý, podnikavý a poměrně vzdělaný (a silný technologický rozvoj v USA už v první polovině 19. století – pozn. M. T.) , kdežto anglický zemědělský dělník je žalostný trhan (a miserable wretch), pauper« (Kapitál I., SNPL Praha 1953, str. 812 ).
Podobný výrobní společenský vztah, jako je kapitál v kapitalismu, který by se týkal předpokládaného socialismu (nebo dokonce komunismu), se jako teoretická kategorie nevžil. Jak revolucionáři ve svých představách, tak řídicí složky v reálném socialismu kladli důraz na plán a na Marxův bonmot, že v socialismu by svobodně sdružená individua neměla být ovládána výrobními vztahy, ale naopak by měla tyto vztahy ovládat – i když samo sebou nikoli na základě neohraničené spontánní vůle, ale na základě poznaných společenských a přírodních zákonů. Představa, že by v postkapitalistické společenské ekonomice mohl obdobně jako v kapitalistické společenské ekonomice hrát určující roli nějaký (i když ke společenské většině více »přátelský«) objektivní koloběžný, v dané fázi vývoje civilizace reprodukovaný vztah, tedy mechanismus namísto kapitálu (ať už by se nazýval mutualita (vzájemnost), sociál , kolektivita, atd.), jim, zdá se, nepřicházela na mysl. Teprve v druhé etapě reálného socialismu, kdy řídicí složky vystřízlivěly z možností direktivních, tedy přímých forem řízení, a začínaly si všímat více ekonomických, tedy nepřímých forem řízení, se úvahy vedené tímto směrem začaly ojediněle objevovat (viz Miroslav Křížek, Co je socialistické vlastnictví, Svoboda, Praha 1972, str. 98, velmi stručná zmínka o »kolektivitě v socialismu« jako protipólu »kapitálu v kapitalismu«).
Zdroj: Naše PRAVDA – společensko-politický týdeník. Kontaktní adresa: Redakce Haló novin, Politických vězňů 9, 111 21, Praha 1, tel: 222 897 256, e-mail: naseprav@futura.cz. Odpovědný redaktor: Jaroslav Kojzar. Grafická úprava: Studio FUTURA. Vyšlo 14. srpna 2017
Fotogalerie
