Ze všech možných stran slyšíme nářky na Andreje Babiše. Tvrdí se, že pokud by sestavoval vládu, byla by ohrožena demokracie a nám by hrozil odsun až kamsi na okraj Evropy.
Celý ten nářek a lamentování ovšem zastírají, proč má vlastně Babiš tak vysoké preference a jak je možné, že stoupá se svým ANO v politice tak kolmo vzhůru. Příčin tohoto jevu je více.
Politika se ve všech demokratických zemích stala otázkou peněz. Kdo má peněz hodně, může dělat politiku vysokou. Naše země dala po roce 89 zelenou hromadění majetku. Nyní odborníci žasnou, že ti, kdo ho dokázali nahromadit nejvíce, mají v politice tak silný vliv.
Naše takzvaně standardní politické strany využily prostoru svobody k tomu, aby se jedna po druhé zapletly do ošklivých korupčních skandálů. Lidé dnes neliší strany podle jejich čistoty, ale podle toho, na které se špína už provalila a na které zatím ještě ne. Odborníci žasnou, proč podezření, která ulpěla na Andreji Babišovi, voliče neodrazují. Směrem ke které straně by je asi tak měla tato podezření odradit?
Volby se ve všech demokratických zemích mění ze soupeření idejí v jedno velké estrádní show. Strany se předhánějí v tom, která z nich ohromí diváky pouťovějšími atrakcemi a která zrežíruje na efekt působivější předvolební estrádu. Odborníci si nedokáží vysvětlit, jak je možné, že právě velkopodnikatel Babiš se v reklamě vyzná lépe než ostatní.
Při souběhu všech tří zmíněných faktorů je jasné, že byla jen otázka času, kdy bohatý a úspěšný showman využije zklamání voličů ze standardních politických stran. To, že šance využil právě Andrej Babiš, není zase tak podstatné. Jestliže by to nebyl on, vyšplhal by se po žebříku nespokojenosti lidí do horních pater politiky nějaký jiný šikovný člověk, za kterým by stály velké peníze.
Možná je skutečně Babišovo ANO příznakem nějaké nemoci. Ale bacily, které ji způsobily a které ji přenášejí, mají úplně jinou stranickou příslušnost.