I.
Jsme přesvědčeni, že právo na restituce a odškodnění, které si spolu s dalšími nadělil tzv. sudetoněmecký landsmanšaft, nemají žádný mezinárodněprávní základ. Právně neexistují. Ať již se jich SL vzdal, či nikoliv.
Naopak Postupimské dohody, Pařížská reparační úmluva, jíž je i Československo signatárním státem, a další jsou součástí mezinárodního práva. V souladu s ním jsme konfiskovali německý majetek, a to i majetek německého obyvatelstva, které jsme odsunuli. Naší povinností bylo konfiskovat tento majetek tak, aby se nikdy nedostal zpět do německých rukou. Hodnotu majetku konfiskovaného odsunutému německému obyvatelstvu jsme dokonce nemuseli odečítat z našeho reparačního účtu.
Jsme to my, Češi a Slováci, kterým SRN dluží na reparacích asi 360 miliard předválečných korun, tj. více než 3 biliony korun současných. Němečtí kancléři i ministři zahraničních věcí nám slibovali reparace zaplatit, ale až v době po sjednocení Německa. Ještě H.-D. Genscher nám sliboval, že poté se o reparacích rychle dohodneme. Když se však Německo sjednotilo, díky M. Gorbačovi, o reparacích s námi přestalo jednat. A dodnes nejedná.
Podobná situace nastala v Řecku. Tamní vláda prohlásila, že bude požadovat zaplacení reparací diplomatickou cestou. Bude-li však tato neschůdná, obrátí se k příslušnému soudu. A to bychom měli udělat i my.
Pro nás mluví i zásady mezinárodního práva. Jedna z nich říká, že agresor je povinen zaplatit své oběti škody, které jí agresí vznikly. Němci byli agresory a my jejich obětí. I z tohoto principu vyplývá naše právo na reparace a povinnost Německa nám agresí vzniklé škody zaplatit.
II.
Jakmile budeme mít v rukou rozhodnutí rejstříkového soudu v Mnichově, kterým odmít registrovat novelizaci stanov SL, vyjádříme se i k dalšímu.
ČNL