Všiml jsem si toho až teď. Taky to bylo účelem, když miliardář Pavel Sehnal představoval kandidáta na prezidenta, bývalého šéfa Škody auto Vratislava Kulhánka. Málokdo totiž zaregistroval, že do politiky se, zřejmě pod vlivem Babišova úspěchu, dere další bohatý podnikatel. Tento však vsadil na značku, která už byla před mnoha lety zavedená. Nemyslím tím vozidlo, ale politickou stranu Občanskou demokratickou alianci (ODA). Opět ji oživil, snad v představě, že líbivý název zaujme mladší ročníky, kterým unikne, co je s ním spojeno. Nebo naopak chce nalákat lidi na to, aby si vyvolili ty finančně úspěšné a tím se jim jakoby přiblížili? Každopádně ODA v devadesátých letech minulého století v Klausových vládách plnila úlohu „slepého privatizátora“. Říkalo se o ní, že se počtem členů vejde do telefonní budky, ale její politici měli významný vliv na majetkový převrat. Stáli v čele ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci, které po překotné tzv. velké privatizaci zaniklo na začátku července 1996. Nepotřebujeme ale resuscitaci ODA, abychom nezapomněli, že miliardy, desítky miliard až stovky miliard zmizely za podivných okolností v kapsách podvodných privatizátorů.
S rozkradením národního majetku se KSČM nechce smířit. Vedle poctivých podnikatelů tady totiž vyrostla vrstva boháčů, kteří natáhli ruce, shrábli majetky a nijak se nenamáhali je splácet. Odhady hovoří i o 500 miliardách korun ztracených v takto nedobytných úvěrech. Někteří občané si ještě pamatují bývalé výrobní haly, kde se proháněl vítr, protože stroje prodali tzv. podnikatelé do šrotu. Příkladů bych mohl uvádět hodně. Na některé by se hodila skutková podstata trestného činu podvodu. Moc jich ale stíhaných nebylo. Zůstala po nich jen trpká příchuť nespravedlnosti. Pravicoví politici ji chtěli odehnat pokořováním lidí výroky, že pouze závidí majetným. Tak to ovšem není. Jen chtějí, aby ti, kteří se obohatili podvodem, nesli následky. Proto v našem volebním programu požadujeme provedení inventury prodeje státního majetku, aby tyto čachry vypluly na povrch i v případech, kdy je mocní utopili pod hladinou.
Chceme-li zvýšit důvěru občanů v to, že lze dosáhnout spravedlnosti, pak nemůžeme honit jen kapsáře. KSČM proto znovu do volebního programu zapsala prosazení nepromlčitelnosti privatizačních podvodů. Nedělám si iluze, že by na tento návrh, předložený poslaneckým klubem KSČM již loni, ve sněmovně do voleb přišla řada. Vládní koalice, připomínám, že složená z ČSSD, ANO a KDU-ČSL, nechce privatizační podvody trestat. V odmítavém vládním stanovisku k této poslanecké novele trestního zákoníku mě zaujal důraz na to, že plynutím času se snižuje, až zaniká škodlivost trestného činu. Jistě to pro mnohé platí. Privatizační podvody ovšem ovlivňují fungování společnosti dodnes a mnoho desítek let ještě budou. Navíc podněcují některé podnikavce, aby dál zkoušeli podvádět, když to v tak závažných případech prošlo. Společenskou nebezpečnost vidím i v tom, že část obyvatel po této zkušenosti rezignovala. Dříve si rodiče přáli, aby z jejich dětí vyrostli čestní a pracovití lidé. A teď? Mnozí se obávají, že takovou výchovou vženou své potomky do života v nedostatku. I proto je třeba nevzdat snahu po potrestání trestných činů spáchaných při vypracování nebo schvalování privatizačních projektů.