Zamyšlení ke Dni české státnosti

28. 9. 2022

Dvacátého osmého září jakoby náhodou slavíme Den české státnosti. Prý, tak zní jakési zdůvodnění, tehdy zahynul první český panovník, který vládl skutečnému státu. Tím knížete byl Přemyslovec Václav, syn Vratislava I. a vnuk Bořivoje I. a Ludmily s predikátem »svatá«. Nic nevadí, že všechno bylo jinak.

Pozdější vládci, a mám na mysli i Přemyslovce, vznik státu, kdyby si takovou otázku vůbec dali, brali jinak. Posunuli by ho až k Boleslavům. Možná k »bratrovrahu« Boleslavovi I., který sjednotil většinu země a postavil v podřízených lokalitách své hrady se svými posádkami a kolem roku 950 nechal razit první české mince dokonce z drahého kovu, nebo k Boleslavu II., Pobožnému, jeho synovi, kterému se podařilo v roce 995 úplnou porážkou Slavníkovců (nechal je vyvraždit, nebyl humanista) zemi sjednotit.

Ono 10. století byla již doba, kdy křesťanská církev potřebovala, aby se plně prosadila, překrýt »svatost« Konstantina (Cyrila) a Metoděje a dát lidu jiný vzor – Václava, kterého nakonec i svatořečila. Jeho zásluhou prý vznikaly po zemi kostely jako »houby po dešti«, i když dnešní archeologie to nepotvrzuje. Že zakládal kostely, je možné, že vládl jen na malém kousíčku země, jisté. Skutečným bojovníkem proti pohanství byl až jeho bratr, i když ani on ještě tento boj nevybojoval. Měl totiž i jiné starosti – mnohaletou válku s východofranským císařem Otou I. Velikým, kterému se nakonec musel podřídit a táhnout s ním k řece Lechu, aby pak společně zastavili expanzi Staromaďarů.

Tehdy ani církvi nevadilo, že »pod znamením kříže« společně s křesťanským králem bojuje »vrah«. Až teprve později si uvědomila, že by potřebovala i v Čechách mít svého světce. Byla doba, kdy se cokoli přenášelo pamětí, Konstantinovo písmo bylo zapomenuto a nové latinské zatím neměl kdo používat. A paměť, bez písemných podkladů, bývá ošidným vůdcem. Nejen zkresluje, ale i domýšlí to, co nikdy nebylo nebo se stalo jinak. Proto se teprve mnoho let po Václavově smrti začaly psát legendy a to dokonce mimo hranice země. Taková byla církevní objednávka, a protože se ukázalo, že šlo o účinný nástroj k přesvědčování, byla dál rozvíjena, až se dokonce vžila jako součást našeho povědomí.

Pokud jde o onoho Boleslava I., dostalo se mu přídomku Ukrutný a jeho synu Pobožný. Zajímavé ovšem je, že právě Boleslav I. založil první ženský klášter u nás a byl na dobré cestě k založení biskupství, čímž bychom byli nezávislí na východofranském Řeznu. Vše dokonal jeho syn Boleslav II. I ono sjednocení země vyvražděním Slavníkovců. To ovšem už bylo mnoho desetiletí po Václavově smrti a už to bylo možné i zaznamenat a knížete odsoudit. Nic takového se však nestalo, i když biskup, tehdy ještě žijící, Vojtěch (Adalbert) byl sám Slavníkovec.

Den zvolený za svátek »české státnosti« má tedy své otazníky. Je tu i jeden, na nějž katolická, tedy v té době křesťanská církev, zapomíná. Ono datum 28. září má skutečně s českým státem něco společného. Ten den totiž došlo opravdu ke sjednocení země pod jedinou vládou, tedy Přemyslovců. Tehdy přemyslovské vojsko přepadlo Libici, sídlo mocného rodu Slavníkovců, jež mělo jen slabou posádku, protože většina slavníkovských ozbrojenců byla »na misi« za hranicemi země a pomáhala císaři Otovi III. pacifikovat ty, kteří se mu nechtěli podřídit. Když slavníkovský hrad u Cidliny Přemyslovci dobyli, nechali povraždit všechno živé, tedy i starce, ženy a děti a představte si, že se žádný církevní potentát v zemi proti tomu nepostavil a církev během krátké doby na toto datum »pozapomněla«, ač každému vesničanovi vtloukala do hlavy Desatero, jehož součástí je i slovo »Nezabiješ«.

Za Den české státnosti bylo pravicovou částí českého Parlamentu vybráno 28. září. Mohlo být zvoleno jiné datum, které více vyjadřovalo vytvoření státu. Například 29. srpen, kdy se Břetislav I. vrátil do Čech s ostatky biskupa Vojtěcha a před tím ještě v Hniezdně vyhlásil první český zákoník, který nazýváme Břetislavova dekreta a jak známo, stát je teprve státem, když má nejen svého (své) vládce, ale i svou měnu (tu měla země od Boleslava I.) a svá zákonná pravidla (ústavu, řekli bychom dnes).

Nebo třeba ona státnost by mohla být spojena s dobou vzniku republiky. Co říkáte na den 14. listopadu 1918, kdy Prozatímní Národní shromáždění vyhlásilo republiku a zvolilo T. G. Masaryka prvním prezidentem nového státu? I prozatímní ústavu jsme z 13. 11. měli. Co víc polistopadoví zákonodárci mohli chtít? A tak eufemisticky svátek sv. Václava prosazovaný katolickou církví zakryli jinou náplní. Vlk se nažral, koza zůstala celá.

Mně ovšem se stále nabízí otázka: 28. září slavíme vznik českého státu tím, že byl zavražděn kníže Václav a konečně se země mohla začít sjednocovat, anebo jde o den, kdy Čechy byly za blahoslaveného klidu prelátů zbaveny Slavníkovců či vlastně jde jen a jen o další vyzvedávání svatého mučedníka, jenž se hodil i protektorátním orgánům, jež zasloužilým kolaborantům či těm, kteří se neodvážili odmítnout, uděloval Svatováclavskou orlici? Je tu ještě jedna možnost: Bylo potřeba darovat katolické církvi, spojenkyni společenských změn, nějaký další svátek, což v sekulárním státu nebylo jednoduché, a tak ho alespoň nazvali jinak. Jaká je vlastně správná odpověď?

Autor: 
Jaroslav Kojzar
Zdroj: 
iportal24.cz