Případ Martiny Bednářové je dalším důkazem, že v Česku už existuje vězení za názor — byť zatím jen podmíněné. Režim vynesl rozsudek nad učitelkou, odsouzenou k sedmiměsíční podmínce...
Justice "nezklamala". Vězení za názor – svoboda slova jen na papíře, ne po projevu
Případ Martiny Bednářové je dalším důkazem, že v Česku už existuje vězení za názor — byť zatím jen podmíněné. Rozsudek nad učitelkou, odsouzenou k sedmiměsíční podmínce, tříletému zákazu práce s dětmi a povinnému kurzu „mediální gramotnosti“, se stal symbolem doby, kdy svoboda slova v České republice přestává být právem a mění se v trestný čin.
Zatímco ústava zaručuje svobodu projevu, soudní praxe ji přetváří v prázdný pojem – právo hovořit mají jen ti, kdo mluví „správně“.
Od učebny k soudu: úkol zněl jasně – potrestat
Případ Martiny Bednářové začal v roce 2022 na pražské základní škole. Češtinářka s více než třicetiletou praxí otevřela při hodině slohu téma války na Ukrajině. Odmítla černobílý výklad a připomněla, že konflikt má i historické a politické souvislosti. Upozornila také, že médiím nelze bezmezně věřit.
Žáci její výklad nahráli, škola pod tlakem médií a veřejnosti oznámila věc policii – a z hodiny českého jazyka se stal trestní případ.
První soud Bednářovou osvobodil, protože nešlo o trestný čin, ale o vyjádření názoru. Nejvyšší státní zástupce se však odvolal a Nejvyšší soud verdikt zrušil. V odvolacím řízení už bylo jasné, že účel je jediný – potrestat „vzpurnou“ učitelku, která se nehodlá podřídit atmosféře strachu.
Zvláštní trest: kurz „mediální gramotnosti“ jako převýchova
Odvolací soud potvrdil nejen podmínku, ale i trest, který se v demokratické zemi jeví jako bizarní: povinnost absolvovat „kurz mediální gramotnosti“. Nikdo neví, co přesně tento kurz obnáší, kdo jej povede ani zda z něj učitelka musí složit „zkoušku z pochopení“.
Má snad prokázat, že si osvojila „správný“ pohled na svět? Že už ví, co se smí říkat a co ne?
Tento „kurz“ není ničím jiným než převýchovou – pokusem přetvořit člověka, který si dovolil myslet jinak. Je to trest, který vypadá moderně, ale duchovně se vrací o desítky let zpět.
„Paní obžalovaná neprojevila sebereflexi,“ uvedla předsedkyně senátu Hana Chaloupková. Jinými slovy: měla litovat, že si dovolila mít názor. To, že trvala na svém přesvědčení, se stalo jejím největším zločinem.
Bojují proti „dezinformacím“ – umlčují názory
Státní zástupce Ondřej Šťastný rozsudek označil za „dobrou zprávu pro boj s dezinformacemi“. Podle něj nelze beztrestně šířit „lži“ o válce na Ukrajině a Bednářová prý žáky „zlovolně manipulovala“.
Jenže kdo určuje, co je lež a co pravda? Kdo má právo trestat člověka za interpretaci mezinárodního konfliktu? Není úkolem vzdělávání vést k přemýšlení, pochybování a hledání souvislostí?
Znepokojivé je, že justice se už ani nesnaží tvářit nestranně. Převzala roli ideologického arbitra – rozhoduje, co se smí říkat o válce, politice, historii i médiích.
Rajchl: První stát v EU, který odsoudil člověka za názor
„Je to smutný den české justice. Jsme v EU prvním státem, který za něco takového pravomocně odsoudil člověka,“ reagoval právník a poslanec Jindřich Rajchl.
Rajchl, který Bednářovou obhajoval, označil rozhodnutí Nejvyššího soudu za skandální. Upozorňuje, že § 405 trestního zákoníku, podle něhož byla Bednářová odsouzena, je natolik vágní, že se dá snadno zneužít proti názorovým oponentům.
Navrhuje proto změnu zákona – jasné vymezení, aby se trestní právo nemohlo stát nástrojem politické represe.
Cenzura v novém kabátě: duch Foltýna a „ministerstva pravdy“
Když člověk slyší o „kurzu mediální gramotnosti“ jako o trestu, nutně ho napadne otázka – kdo asi tak bude převychovávat? Kdo bude rozhodovat, co je „správné“ myšlení?
Jako ideální symbol se nabízí bývalý armádní poradce a cenzor Otakar Foltýn – donedávna jeden z nejhlasitějších zastánců boje proti dezinformacím. Na svou funkci sice rezignoval, ale jeho styl vystupování dokonale vystihuje typ úředníka nové doby: neomylného arbitra pravdy, který ví, co si má občan myslet.
Justice jako nástroj moci
Případ Bednářové už není jen o jedné učitelce. Je to zrcadlo společnosti, která si nechá diktovat, co smí a nesmí říkat. Trestní právo se proměnilo ve výchovný bič a soudy v nástroj ideologického dohledu.
Svoboda slova se zredukovala na frázi – existuje jen do chvíle, než ji někdo skutečně využije. Poté přichází svoboda po projevu: výslech, soud, zákaz práce a „převýchovný“ kurz.
Konec demokracie v praxi
Pokud dnes může být odsouzena učitelka za výrok ve třídě, zítra to může být kdokoli z nás – novinář, student, rodič, občan na sociální síti. Stačí se odchýlit od oficiálního názoru.
Demokracie stojí na svobodě myšlení. Jakmile stát začne občany „vychovávat“ k jediné pravdě, z demokracie se stává kulisa.
Justice v případu Martiny Bednářové nejen zklamala – stala se spolupachatelem. A to je pro právní stát ta největší prohra.