Sudetoněmecký sjezd v Brně je prezentován jako gesto smíření a dialogu, avšak bez jasné omluvy sudetských Němců za okupaci působí spíše jako provokace. Za současné konstelace je jeho pořádání v Česku nepřípustné.
Sjezd v Brně prezentovaný jako gesto dialogu
Sudetoněmecký landsmanšaft oznámil, že poprvé ve své historii uspořádá svůj sjezd přímo v České republice. Jako místo konání bylo zvoleno Brno, přičemž organizátoři hovoří o svátku kultury, dialogu a evropského porozumění. V jejich rétorice působí sjezd jako velkorysé gesto otevřené ruky, které má překlenout příkopy minulosti a symbolicky uzavřít bolestné kapitoly společné historie. Při bližším pohledu však vyvstává otázka, zda se skutečně jedná o krok ke smíření, nebo spíše o jednostranné představení, které ignoruje zásadní předpoklady skutečného usmíření. A právě proto je třeba říci jasně: za této historické, symbolické i morální konstelace je konání sudetoněmeckého sjezdu v České republice nepřípustné.
Smířlivá rétorika bez skutečného obsahu
Rétorika ze strany sudetoněmeckého krajanského sdružení působí na první poslech smířlivě a ušlechtile. Bernd Posselt popisuje sjezd jako oslavu společné kultury a setkávání, festival Meeting Brno zase tvrdí, že jde o symbol evropského vyrovnání. Podle zveřejněných informací má být brněnské setkání pokračováním dialogu, který má nově ukázat, že budoucnost lze budovat bez resentimentů a bez návratu k tragickým kapitolám dvacátého století. Právě v tom však spočívá problém, který nelze obejít pouhou dobrou vůlí: zatímco česká strana již svou lítost nad poválečnými excesy vyjádřila, sudetoněmecký landsmanšaft se dodnes nedokázal odhodlat k jednoznačnému gestu, které by přiznalo i vlastní zodpovědnost a omluvilo se českému národu za příkoří spáchaná během okupace.
Česká omluva existuje, sudetoněmecká ne
Česká republika v rámci česko-německé deklarace i dalších oficiálních kroků jasně uznala, že poválečné divoké excesy dopadly na řadu nevinných civilistů. Sudetoněmecká strana však nic podobně jednoznačného neučinila. Ano, zaznívá, že nacismus byl zločin, a objevují se formulace o sdíleném utrpení či potřebě překonávat příkopy. Jenže sdílené utrpení není omluva. A přiznat, že nacismus byl zločin, není totéž jako přiznat, že se na něm významnou měrou podílela také část sudetských Němců, kteří po Mnichovu vstoupili do služeb německých represivních složek, spolupracovali s gestapem, podíleli se na arizacích a aktivně se zapojovali do perzekuce českých občanů.
Historická bilance a podíl sudetských Němců na okupaci
Česko-německá komise historiků uvádí, že při poválečném odsunu zemřelo podle odhadů 15 až 30 tisíc Němců. Sudetoněmci tento proces označují za vyhnání a v jejich narativu zaujímá místo klíčového traumatu. Skutečná historická bilance je však podstatně širší. Za let nacistické okupace zahynulo kolem 320 až 350 tisíc československých občanů. Velká část těchto obětí padla nejen kvůli činům německých okupačních úřadů, ale rovněž v důsledku aktivit sudetoněmeckých kolaborantů, kteří se přímo zapojili do gestapáckých struktur, udávali své české sousedy či se podíleli na vytváření represivního aparátu, jenž likvidoval české politické, společenské i kulturní elity. Tato odpovědnost není marginální poznámkou dějin, ale neoddělitelnou součástí příběhu okupace. Smíření, které ji obchází mlčením, je pouhou fasádou.
Brno jako citlivý symbol a jednostranná gesta
Brno jako místo konání sjezdu působí zvlášť citlivě. Je to město, které je spojeno s poválečným pochodem Němců do Pohořelic, tragédií, jež je dodnes připomínána v rámci Pochodu smíření pořádaného Meetingem Brno. Pokud by sudetoněmecký landsmanšaft přijížděl s upřímnou snahou přiznat vlastní odpovědnost a učinit krok podobný tomu, který vykonala česká strana, jednalo by se o silné gesto. Přijít však na tato místa bez sebemenšího projevu omluvy za události let 1938 až 1945 působí spíše jako jednostranný symbol, který nemá skutečný obsah.
Smíření bez rovnováhy není smířením
Pravé smíření vyžaduje rovnováhu. Česká strana ji splnila. Sudetoněmecká nikoli. Dokud tak neučiní, nelze hovořit o uzavření minulosti, a už vůbec ne o tom, že by české území mělo sloužit jako platforma pro oslavy, které se tváří jako dialog, ale ignorují zásadní morální premisu. Pořádat sudetoněmecký sjezd v České republice bez jasné omluvy je nejen necitlivé, ale vzhledem k historické zkušenosti i nevhodné. A právě proto je třeba opakovat, že za této konstelace – bez přiznání odpovědnosti, bez pojmenování vlastní viny a bez omluvy českému národu – je konání sudetoněmeckého sjezdu na území České republiky nepřípustné.