Ano, šťastný a klidný má být Štědrý večer. Má být, ale někdy není. A když se do toho všeho zamotá politika, může se změnit v opak. Uslyšel jsem dokonce ze současných médií například to, že »za komunismu« byl »český Ježíšek« nahrazen »dědou Mrázem«, že stejně nebylo v té době co dát dětem pod stromek, že namísto něčeho lepšího byl pro štědrovečerní večeři nabídnut jen kapr a brambory. Vše bylo zřejmě unifikováno. Snad jen ty ponožky nebo knížku o »Timurovi a jeho partě« bylo možno dát svobodně pod stromeček.
Nevím, kdo z těch dnešních »moudrých« propagandistů žil v oné »komunistické době«. Pravdou je jenom to, že jsme tehdy žili opravdu jinak. Ještě čtyřicátá léta se nás v těch padesátých dotýkala »svými chapadly«. I »děda Mráz«, velmi se vzezřením podobající »Santa Clausovi«, tu byl. Ale neprosadil se. Pamatuji si tu dobu. Tehdy jsem už sice nevěřil v to, že Ježíšek rázem šesté hodiny večerní přiveze dárky právě k nám na dvorek – býval jsem totiž na Vánoce u prarodičů v jedné středočeské vesnici, ale těšil jsem se na hračky a knížky, které dostanu. Pravda, i ty ponožky a pletené rukavice, o nichž se jako o »dobovém dárku« zmínila jedna novinářka, tam byly, pamatuji, že jednou jsem dostal také svetr se švédským vzorem, který jsem si přál, ale především dřevěná autíčka, figurky vojáků, dřevěná stavebnice, tedy žádný »Timur«, o němž se také zmínila jiná »chytrá hlava«, ale opravdové Verneovky. Přesto, podotýkám, také Timurův příběh jsem měl rád a často si přál podobat se právě jemu, chlapci pomáhajícímu rodinám vojáků na frontě.
Vzpomínám, že slavnostní okamžik nastal poté, co přesně v šest večer »ponocný« pan Tymich zatroubil na starou otlučenou trubku na náměstíčku před naším domem a já věděl, že nastal slavnostní okamžik, na nějž jsme čekali. Napřed bylo třeba sníst králičí řízek s bramborovou kaší – mimochodem prý brambor a bramborový salát ochuzený o šunku a jiné ingredience byl důkazem naší »socialistické chudoby«. Dnes prý máme na pochoutky z celého světa a brambory můžeme konečně odvrhnout. Pozor! Nevymýšlím si. Přibližně tak to zaznělo v minulých dnech éterem. Jen dodávám: Čtyřicet nebo kolik procent obyvatel, na rozdíl od paní Sedláčkové ze Seznamu, která se rozepsala o těch bramborách, žije dnes z výplaty k výplatě, tedy z »ruky do úst«.
Všechno nejlepší, spokojenost a klid dnešních Vánoc. Aby v nich bylo tolik spokojenosti, jakou jsme prožívali také my kdysi, v době, kdy prý »bylo možné« dostat na štědrovečerní večeři jen »brambory a kapra«.
Králíky jsme chovali, tedy babička s dědou (dnes bychom za jejich maso »dali jmění«), a brambory vypěstovali na zahrádce. Jen mléko jsme koupili ve statku. Tam měl krávy na starosti pán, jemuž naši říkávali »Švejcar«. Kde sebrali to jméno, nevím. Tak ho znala celá vesnice, i když se jmenoval nějak obyčejně. To jméno »Švejcar« znělo však cizokrajně. Prý byl šéfem živočišné výroby, ale kdo by se namáhal s nějakým »titulem« nebo funkcí?
Později, to byla už léta šedesátá, jsme také jedli řízek, ale vepřový – daleko široko nebyly rybníky ani řeka, takže kapra jsme nemívali, a brambory jsme stále měli své, dnes bychom řekli: ekologické.
A po večeři? Zvedl se táta a řekl jen: Podíváme se, co nám nadělil Ježíšek. A šel vedle do chodby, kde byly ve velkém koši zabalené dárky. Začala chvíle rozbalování, abychom pak klidně mohli odpočívat »u svých ponožek« a toho, co dalšího bylo před námi. Jen pro dokreslení – tehdy nebylo zvykem se prezentovat nejdražšími dárky a proto se třeba i zadlužit.
Také stromeček jsme měli. S pravými svíčkami. Zpívali jsme staré lidové vánoční písně. Nejpěknější hlas měla babička a táta. Maminka a děda falešně přizvukovali. Já byl kdesi na půl cesty mezi nimi, ale prozpěvovali jsme si všichni. Ne častušky nebo budovatelské písně, ale Nesem vám noviny a Narodil se Kristus pán. Zapálené svíčky na stromku při tom hořely a my dávali pozor, aby některá nezažehla jehličí. Já si později hrál s »ježíškovskými dárky«. Někdy jsme si zapnuli i rozhlas. Nestrádali jsme, i když televize nebyla, měli jsme svůj vlastní docela příjemný »program«.
O několik let později na jihu Čech jsme se na Štědrý den šli ještě před večeří podívat na skutečný »betlém«. Stavěl ho každý rok jeden příbuzný, malorolník, v té době již družstevník. V komoře za obytnou částí statečku byly rozestaveny postavy »svaté rodiny« a řada dalších figur. Jeho předci je vytvářeli desetiletí. On už ne. Jen je každoročně postavil a zval do domu své přátele. Bylo to amatérské dílo, my ho však brali jako umělecké. Ne, ani tady v obci žádný »děda Mráz« nevládl. Ani sem ještě nepronikla začínající televize. Vánoční písně však ano. Tytéž, jaké jsme zpívávali s rodiči a prarodiči ve středu Čech, kousek od Řípu a města Slaného, rodišti obrozence Vinařického, malíře Navrátila, herečky Scheinpflugové a historika umění V. V. Štecha.
Tady v obci, v podhůří Vysočiny, se však narodil »jen« protifašistický bojovník, redaktor Rudého práva, Bohumil Pokorný. Válka mu vzala život. Byl tu však zmíněný lidový »betlém« a později i večeře s brambory a tentokrát s kouskem obaleného kapra koupeného až v Jindřichově Hradci. Možná, že ještě před pár dny brázdil vody rybníku Vajgar, který obtéká město z jeho jedné strany. Z druhé pak Nežárka, jež nahoře v podhůří, tam, kde jsme právě byli, se nazývala Žirovnička.
A my? Byli jsme šťastni v době brambor a »socialistického« kapra, s dárky, které nás nezavedly do »dluhové pasti«. Ty nám »přinesl Ježíšek«. »Děda Mráz« byl v době poúnorové pro nás, dokonce i pro komunisty, jenom jakýsi politický folklór.
Po listopadovém převratu kdosi pochopil, že i za »éry komunismu« Ježíšek zůstal Ježíškem, a tak začal prosazovat jeho náhradu Santa Klausem. Nápad brzy zapadl. Neměl totiž více nadějí než »děda Mráz« na samém počátku budování socialismu. A je to dobře. Tradice se totiž musí ctít. Proto se i MDŽ vrátil do našich domácností, stejně jako Mezinárodní den studentů do našich kalendářů. To vše by měla pochopit paní Sedláčková a další mudrlanti nepamatující sice nic, ale o to víc křičící. Prostě »myši, které řvou«.
A nakonec: Všechno nejlepší, spokojenost a klid dnešních Vánoc. Aby v nich bylo tolik spokojenosti, jakou jsme prožívali také my kdysi, v době, kdy prý »bylo možné« dostat na štědrovečerní večeři jen »brambory a kapra«.
Fotogalerie
