V neděli 17. května t. r. jsem na chvilku zapnula televizi a poslouchala Otázky Václava Moravce. Vyslechla jsem první část probírající a propírající Vojtěcha Filipa a jeho rozhovor pro ruský armádní deník Krasnaja zvezda. Dál jsem to psychicky nevydržela a pořad vypnula.
Rozčilená jsem byla z mnoha důvodů. Především kvůli tomu, co již známe z historie: »O nás bez nás«. Nevybíravým útokům proti Filipovi, požadavkům na jeho odvolání z funkce místopředsedy PS, aniž byl do pořadu přizván, aby se mohl hájit.
Samozřejmě Filipovi ublížil i fakt, že ho časopis představil ne jako předsedu KSČM, který říká své názory, ale jako místopředsedu PS, takže se jeho odpovědi na otázky časopisu jeví jako oficiální stanovisko tohoto orgánu. Olej do ohně přilil i docela nešťastný překlad do češtiny, kdy přívlastek k VŘSR v originále znějící byl v českých médiích uveřejněn jako »nejskvělejší«, popř. jako »nejúžasnější«, ačkoliv smysl a přesnější překlad je »nejvýznamnější«. Mimochodem, takto nepřesně byl tento překlad uveden i v Haló novinách v sobotu 16. května. Znechutilo mě burácení a trapné výlevy předsedy ODS Fialy, který šel tak daleko, že v rozporu s naší historickou zkušeností nabytou v průběhu půldruhého tisíciletí prohlásil, že zlo k nám přicházelo vždy jen z východu. Pozorný a znalý divák si jistě udělal obrázek sám. (Možná měl ale Fiala na mysli Mongoly a Tatary ve středověku a Turky ve středověku i novověku.)
Na druhou stranu si nemohu odpustit jednu kritickou poznámku. Já samozřejmě souhlasím s tím, že odstranění Koněvovy sochy v době koronaviru a zákazů shromažďování je zbabělé a zločinné. Nelze ani polemizovat s jeho tvrzením, že česká veřejnost většinou ctí památku padlých rudoarmějců a cítí vděčnost za osvobození Československa. Vnímám to stejně. Stejně tak sdílím jeho kritiku počínání ministra Petříčka. Avšak příslušná otázka časopisu se netýkala československých legií, ale jen a jen stavu a osudu sovětských hrobů na našem území. Bylo zcela zbytečné otvírat tuto záležitost, bylo zbytečné a naprosto netaktické glorifikovat VŘSR, a tím spíš ve spojení s našimi legiemi, které »v Rusku nikoho neosvobozovaly a neudělaly nic dobrého pro nejvýznamnější světovou socialistickou revoluci minulého století v roce 1917«.
Samozřejmě – památníky našim legionářům v Rusku a památníky sovětským osvoboditelům – to jsou dvě zcela nesrovnatelné věci. Ale dalo se zákonitě čekat, jaké reakce vyvolá podobné vyjádření. Je neoddiskutovatelným faktem, že působení čs. legií v Rusku bojujících proti tehdejšímu Rakousku pomohlo Masarykovi a spol. při jednáních se zeměmi Dohody o poválečném vzniku Československa. Je také fakt, že jen někteří legionáři se podíleli na bělogvardějských zločinech proti rudým či proti obyvatelstvu. Většina jen prostě chtěla domů. A měli tu smůlu, že uvízli v zemi zmítané občanskou válkou. Vyslovené hodnocení vyznívá opravdu velmi nešťastně – jak to, že ti legionáři nepochopili tu úžasnou revoluci a nepostavili se výhradně na její stranu!? Takto a podobně mluvit bylo snad opravdu zbytečné! V každém případě to přispělo k obrácení směru antipatie veřejnosti od obrazoborců a přepisovačů historie ke komunistům.
Co mě však udivuje, je ten dvojí metr hodnocení ze strany našich politiků. Na jednu stranu požadují po ruské vládě, aby přinutila místní úřady zbudovat památníky našim legionářům, ale když Rusko protestuje proti odstranění sochy maršála Koněva, přestože se náš stát smluvně zavázal chránit válečné hroby a památníky osvoboditelů, odpovídají, že s tím stát nemůže nic udělat, památník prý patří Praze 6!
Nemohu se též smířit s úděsným překrucováním historie a lživým působením veřejnoprávní televize. Přepisovači historie poukazují na účast Koněva při potlačení maďarského povstání, přitom v televizi ukazují záběry z hrůzných budapešťských poprav roku 1956, kdy byli lidé věšeni hlavou dolů a pod nimi zapalovány ohně. Už jaksi opomíjejí uvádět informaci, že to nedělala zasahující RA, ale že toto právě dělali maďarští »demokratičtí« povstalci komunistům, policistům a že právě kvůli těmto hrůzám v Maďarsku Sověti zasáhli.
A ještě dovolte dvě poznámky. Jednak k pamětní desce vlasovcům – dobrá, budiž, ale je třeba k ní přidat ještě vysvětlující tabulku, kde se uvede, že sice pomohli osvobozovat Prahu, ale až za pět minut dvanáct. Když porážka nacistického Německa byla již zřejmá, když vlasovce začal ovládat strach ze sovětské odplaty za to, že ochotně pomáhali fašistům v jejich zločinech proti lidskosti. Uvést na ní je potřeba i pár příkladů, např. to, že zvláště sovětští (ruští) zrádci utopili v krvi polské povstání. (Mimochodem, »dobře« to Němci promysleli, když je tam nasadili – vždyť to bude nadlouho rozbíjet slovanskou vzájemnost a dál stupňovat polsko-ruskou rivalitu.)
Nakonec k srpnu 1968 v Československu a následné »okupaci« – zamýšlím se nad tím, zda bychom dnes nazývali okupací přítomnost sovětských vojáků na našem území, kdyby zde RA zůstala hned po osvobození v roce 1945. Jaksi se už nemluví o tom, že Američané vybudovali vojenské základny ve všech zemích, kde prošla jejich noha, a od války se z nich nehnuli. Že svou přítomnost naopak posilují, rozšiřují do dalších zemí, dnes i do zemí, které byly součástí Sovětského svazu. To zřejmě není okupace, ale »bratrská pomoc«! Kdyby od nás v roce 1945 sovětští vojáci neodešli, nebylo by srpna 1968. A kdyby čeští »hrdinové« poslechli výzvy prezidenta Svobody, aby nekladli odpor, kdyby nepřevraceli do cesty tankům tramvaje a neházeli po nich zápalné lahve, nebylo by tolik obětí. Nemohu se ubránit srovnání s březnem 1939 – to Češi jen mlčky přihlíželi vpádu nacistů (když pominu obranu jedné pohraniční pevnosti vojáky čs. armády). Jen bezmocně utírali slzy, maximálně zatínali pěsti, když kolem nich projížděly německé motorky a auta. Hrůza fašistické válečné mašinérie budující »novou velkoněmeckou říši nadlidí« nedovolovala žádný otevřený odpor. Toto byla skutečná okupace, která nás zbavila svéprávnosti, která náš národ za jejího trvání do května 1945 stála desítky tisíc obětí a která našim národům chystala jen genocidu či otroctví. Přítomnost Rusů jsem kromě dvou tří projíždějících kolon v našem městě za celou dobu od roku 1968 do roku 1990 ani nezaznamenala. Inu – dnes jsme v NATO, spolu s Německem, který měl být mezinárodními smlouvami denacifikován, dekartelizován, demilitarizován… Dopadlo to jinak a my musíme zkrátka také jinak housti. Otrlejší by řekli – lézti do jiné řiti.