Ač zažíváme v těchto říjnových dnech ještě téměř dovolenkové „plážové počasí“, vyhrabal jsem ze šuplíku a trochu aktualizoval jeden svůj starší příspěvek, který tak trochu souvisí s časem adventním.
Ne, opravdu jsem se nezbláznil, ani nejsem nikterak „sjetý“ či jinak dezorientovaný. Ale vzhledem k tomu, že obvykle touto dobou už na nás marketing doslova „valí“ podprahové předvánoční reklamy, tak se mi prostě trochu zastesklo po oné předčasně „předvánoční“ atmosféře. Vlastně mě k tomu vyprovokoval ještě jeden impuls.
Četl jsem o tom, jak charakterně se zachoval náš národ při pomoci malému chlapci s těžkou nemocí, Martínkovi. Ano, všechna čest a hluboký respekt všem lidem dobré vůle, kteří pomohli. Pomáhat je správné a lidské. Děkuji. Kde můžu, tam i já rád a bez váhání pomůžu. Kdosi pronesl výrok, že „smyslem charity je přeci dobré gesto“. Bez rozdílu. Naprosto souhlasím.
Člověk musí jít druhým lidem sám naproti, a to svým osobním příkladem. Ukazovat cestu světla celému světu právě svým vlastním přičiněním. Lidskost představuje hodnotu z pokladů nejdražších a nejvzácnějších!
A stejně se ve mně cosi cuká! Cosi mi vnitřně napovídá, že i když se dobrá vůle projevila a dobrá věc se podařila, že tu stejně něco není a nebylo v pořádku. Že prostě „je něco shnilého“ ve státě českém!
A že tento fejeton nebude jen o sentimentu a o Vánocích, které jsou zatím ještě zcela v nedohlednu…
Když stát neplní své základní poslání…
Nejen o Vánocích totiž býváme svědky podléhání různým druhům sentimentu. Pramení to z lidské přirozenosti, koloritu ročních období a je to tak vlastně celkem v pořádku. Jenže, jak se mi zdá, tak by nás i tyto pocity měly vést k hlubšímu zamyšlení nad věcmi obecně lidskými. Už proto, abychom soucit a solidaritu účelově nedevalvovali.
Papež František dokonce přímo varuje před jistou „sentimentalizací“ Vánoc. Děláme si z Vánoc opravdu jen pohádku? Utíkáme do Vánoc jako do pomyslného úkrytu před reálným okolním světem? Nevykupujeme si náhodou (nejen) o Vánocích své špatné svědomí? Nečiníme tak spíše alibistickým způsobem své pseudo-nápravy či snahou potlačit ve svém nitru (sebe)kritické myšlení? Takovým odpustkem či úlitbou?
Při procházkách předvánočním městem se setkáváme s řadou žebravých pobídek. Nikoho z nás nenapadne pochybovat o právu na prosbu. Více už pochybujeme o povinnosti přispívat a snad ještě trochu více pochybujeme o účelnosti našich milodarů.
Je to tak vůbec správné? Již Božena Němcová ve své knize Babička z poloviny 19. století argumentuje prostřednictvím hlavní postavy tím, že almužna zůstane jen almužnou a že nepředstavuje řešení. Daleko významnější pomoc spatřuje autorka v nabídnutí práce (rozumějme: skutečné pomoci) těm, kdo ji potřebují. V nápravě poměrů, v nápravě věcí lidských, v harmonizaci společenského řádu a mezilidských vztahů, či jak bychom dnes módně řekli – ve změně systému!
A právě zde bychom neměli zůstat lhostejní. Skutečné sociální cítění totiž nepreferuje charitu jako ctnost, nýbrž ji respektuje pouze jako „z nouze ctnost“. Daleko důslednější řešení představuje pomoc opravdovými skutky, nikoli koupenými odpustky. Je třeba hledat v lidech majících nouzi jejich hodnotu, myšleno jejich vlastní hodnotu, a s tou umět pracovat. Brát tyto lidi samotné už jako hodnotu a prioritu pro celý systém.
A právě to pravicové, rádoby liberální vlády, zcela nezvládly a nezvládají. Proč pomoc lidem v nouzi (těm, kteří si opravdu nemohou pomoci sami) negarantuje stát? Proč dnes není zakotveno elementární právo na důstojné bydlení? Právo na dostupnou zdravotní péči, právo na práci,… Najednou lidskoprávní aktivisté cudně mlčí!
Pořádají snad pro elity v Bruselu či Washingtonu humanitární sbírky? Pořádají snad humanitární sbírky na odměny ředitelům zdravotních pojišťoven? Možná by mohly elity začít samy u sebe…
Zůstane navždy nedůstojnou a nepřijatelnou „hanbou vlády“, že se v rozpočtu nenajdou peníze pro náročné operace našich dětí! Však na válečné hry mocipánů se peníze najdou snadno a zcela samozřejmě…
První polistopadový prezident Václav Havel dle svých vlastních slov (prý) nebyl nepřítelem socialismu a (prý) snil o republice lidské a sociálně spravedlivé. A pak osobně posvětil „loupež tisíciletí“ či „humanitární bombardování“, a naopak ostře odsoudil „čecháčkovské pokrytecké svědomí“.
Druhý polistopadový prezident Václav Klaus sliboval, že těm nejslabším stát pomůže. A že po „dočasném“ utažení opasků nastane blahobyt. A pak svou amnestií pomohl hlavně těm svým kamarádům, co si ten blahobyt - v legislativním přítmí - „koupili za pár kaček“!
Dnes se již nikdo z nás nemůže dojímat nad sentimentalitou vrchnosti házející drobky pod stůl a na základě toho ji glorifikovat coby „slušného člověka“. Je třeba se kriticky zaobírat skutečností, proč taková vrchnost trpěla a trpí ve svém „panství“ neřády elit a bídu většiny lidí.
Třetí polistopadový prezident Miloš Zeman v jisté fázi své politické dráhy, když se ještě prezentoval jako levicový politik a když vystoupil s heslem: „lidskost proti sobectví“, označil charitu přímo za „svinstvo“.
Nevím, jestli s touto formulací dokážu být plně konsenzuální, ale jeho výrok má cosi do sebe. Charita přeci nemůže suplovat a omlouvat nefunkční stát! Na první poslech to sice znělo jako urážka, ale možná právě v tomto přístupu tkví skutečná sociální zodpovědnost.
Když se na jedné straně ve státě tunelují miliardy a kupují předražené stíhačky pro cizí válečné účely, není správné, aby se na straně druhé vybíraly drobné na naše těžce nemocné děti. Není to principiálně správné! Tak to opravdu nejde.
O to víc mě samotného zaskočilo, s jakou vehemencí pak Miloš Zeman prosazoval, coby již prezident, almužnu pro „státní dluh“. Když se na jedné straně rozdávají tučné odměny a vysoká odstupná, aby se pak na straně druhé „odhodil nějaký ten drobák - milodar“ do prázdnotou zející státní pokladny. Není to ve finále stejná póza jako s tou charitou, Pane exprezidente? A co Vaše „vrozené sociální cítění“? Kde že zůstala ta proklamovaná lidskost, když jste posměšně nazval zkrachovalé drobné živnostníky neschopnými?
Jestliže chtěli např. oligarcha Andrej Babiš a jeho vláda „řídit stát jako firmu“, pak si přeci museli uvědomit jeden podstatný aspekt. Že stát není firma!
Že lidská společnost prostě funguje poněkud jinak. Já jako plátce nemalých daní do státní kasy sponzoruji stát, a za to očekávám od státu jistý servis. Pokud mi stát bude tvrdit, že se mám postarat sám o sebe např. v otázce zdravotní péče, pak je od něj vrcholně nemravné vybírat ode mě daně či pojištění za cokoli a na cokoli. Prostá firemní logika. A co, že jezdíme po státních silnicích! Vždyť i za to draze platíme! Privatizujeme zisky do zahraničí, a znárodňujeme ztráty a výdaje.
Čtvrtý polistopadový prezident Petr Pavel už mi ani nestojí za komentář. Snad jen jediné: Koho chleba jíš, toho uniformu oblékej! A toho otáčení korouhvičky následuj! Jednou vítr vane tak, podruhé onak. Slovo chlapa tkví v pevnosti a věrnosti jeho postojů, třebaže servilnost se (prý) stala již dědičnou vlastností části české politiky. A pane generále, někde jsem slyšel, že vojáci jsou tu od toho, aby válka nebyla. Ne naopak!
Kolik sociálních práv jsme v relativně nedávné minulosti už měli za samozřejmá…
A nechali jsme si je zkonfiskovat!
Sociální cítění není charita. Je to zodpovědnost každého z nás za sebe samého i za obec. Pokud tou obcí máme na mysli stát, pak ti, kdo ji řídí a spravují, musí skládat své účty. Veřejně a transparentně.
Aby se už nikdy nestalo, že nebudou od státu žádné peníze např. pro člověka na vozíčku, zatímco na milenky různých V.I.P. osob či na kmotry, na kamarády a „žrauty“ bude stát vynakládat nehorázné sumy.
To by pak almužna pro potřebné vyzněla už jen coby cynická urážka.
Kolik sociálních práv jsme v relativně nedávné minulosti už měli za samozřejmá… A nechali jsme si je zkonfiskovat!
Markéta „Antoinetta“ Pekarová, téměř signifikantní symbol vlády poslední, tvrdí, že stát, resp. vláda, tu nejsou od toho, aby se staraly o lidi.
„Tak ať jedí koláče!“
A od čeho tu vlastně je paní Pekarová…? A proč ji platí stát, tedy my, lidé? A rozhodně jí neplatíme málo! Kdopak pomůže nejen Martínkovi, ale i dalším nemocným dětem příště???
„A kdo pomůže těm ostatním?“ ptá se moudře Paní Spisovatelka Božena Němcová na konci knížky V zámku a podzámčí…