Nedávný průzkum agentury STEM s názvem 35 let demokracie zjistil, že Češi jsou frustrovaní ze současného režimu a někteří vzhlíží i ke komunistické minulosti. Čím to je? NeČT24 se ptal publicisty a levicového politika, bývalého místopředsedy KSČM Josefa Skály.
Téměř třetina Čechů považuje komunistický režim za lepší než ten současný. S čím podle Vás souvisí rozčarování části občanů?
Josef Skála: Ten průzkum dost možná zjevuje ještě parádnější šok. O třetině Čechů, preferujících „komunistický režim“, je totiž jen titulek článku v Novinkách. Tabulka, vyčíslující výsledky průzkumu, uvádí jiné cifry. Dnešek má za „určitě lepší“, než časy před listopadem 89, jen 37 procent dotázaných. Zato plných 56 procent – za „určitě horší“.
Patřit ke kastě, mlaskající u koryt, trápí mne noční můry. Zupácká demagogie hraje přesilovku už třetinu století. Je čím dál prolhanější. Těží z generační obměny. Lidem, co myslí vlastní hlavou, nadává do sviní i z moci úřední. Vydírá trestními paragrafy. Haraší jimi právě proti tomu, co mají chránit. Život však není jen o rauši, šířeném erárními strašáky. Na dveře buší vlastní zájem – a vše, co mu hází klacky pod nohy. Že dobře už bylo, brebentí i druhohorní pravice. Míní tím „zlaté devadesátky“. Teď ale ztrácí glanc i tento švindl. Průzkum STEM signalizuje obrat, jaký tu ještě nebyl.
Může za to samotný demokratický systém nebo vláda Petra Fialy, která je momentálně u moci? Jaké výhody měl minulý režim v porovnání s tím současným?
Tak špatná vláda tu ještě nebyla. Za republiky, ba ani za pozdní monarchie. To ovšem klade i otázku, co má tu zkázu na svědomí. Jen spletenec nešťastných náhod? Stačí tak vyměnit pár papalášů – a zase „bude líp“? Iluze je to chytlavá. O to víc ale jalová. Špatně už sice bylo skoro vše, co Fialova vláda zdědila. Teď se má ale přetrhnout, jak to dovést ad absurdum. Z mrákot tak probouzí i spoustu duší, jež panstvo mívalo pod kontrolou.
A tak se jinak, než by rád kolektivní Koniáš, začíná vzpomínat i na socialismus. Nebyl bez chyb. I trestuhodných přešlapů. Došlo k nim proti sadistické přesilovce. Z pracek „cold war“, jak zní studená válka v originále. Neštítila se žádných darebáctví. Těch nebýt, nemělo šanci skoro nic z toho, co si nedáme za rámeček my. Čelem se stavíme i k tomu. Už dlouhé desítky let. Na rozdíl od všech politických rivalů. Ti se neumí červenat ani za zvěrstva, páchaná jejich jménem v tomto století.
Kapitalismus na druhý pokus tu zaclání už 35 let. Skoro tak dlouho jako éra, kterou vystřídal. S tou ovšem přišel tygří skok – emancipační i civilizační. Dnešní režim mu nesahá po tkaničky. Dřívější „život v poho“ nahradil existenčním stresem – i ponižujícími dramaty. Potravinová soběstačnost je menší než po celé zmapované dějiny. Tím snáz nás ohrozí přírodní pohroma i cizí vyděrač. Byli jsme suverénním hráčem průmyslové extraligy. Jsme už jen okopávaným subdodavatelem. A většina z nás tak – gastarbeiterem i u sebe doma. Co zbylo z národního majetku? Byl naší kolektivní investicí. Práce a úspor několika generací. I jejich kolosální odložené spotřeby. Co nám tu patří – společně ještě teď?
Socialismus dal klíče od nového bydlení šesti miliónům našich lidí. Platili za ně 10 až 20 procent jedné výplaty. Dneska je důstojné soukromí privilegiem. Většina mladších ročníků na ně nedosáhne. K HDP z 80. let se režim doškobrtal až v roce 2004. Takový debakl nepamatuje v míru celý novověk. S diplomy bakalářů a magistrů, ale i doktorů a kdejakých MBA se trhá ranec. Tím méně nadílejí samostatné orientace, o duchovních potřebách ani nemluvě. Nic z toho není „daní za svobodu“, co se nám vrátí i s úroky. Dneska je hůř, než bylo včera. A zítra bude ještě hůř, než dnes. Hrozilo cokoli na ten způsob za socialismu? „Elity“ z nás dělají i živé štíty. Válek v cizím zájmu. Pod cizím velením. Už chtějí porazit i jadernou velmoc. A pak prý i tu asijskou. Tak otřesně s námi nehazardoval ještě nikdo.
Nakolik jsou lidé šťastní s dnešní podobou demokracie v České republice a vytoužené po roce 1989 svobodě?
Demokracie cepení v atrapu. Přesněji v samoděržaví velkých prachů. Svou zvůli jistí i zdánlivě „nepolitickými“ chapadly. Soutěskou existenčních rizik. Svěrací kazajkou hypoték i jiných dluhů. Do latě staví víc, než pendreky i vodní děla. Zvůle při rozdělování grantů už vydírá i špičky exaktních věd. Rekordy láme autocenzura, páchaná pod červenou lucernou „presstituce“.
Dřív se však trpělo i cosi jako Hyde Park. Právo nemlčet o tom, co zvedá adrenalin. Teď ale zvoní hrana i drobečkům svobody. Kapitalismus chátrá. Degeneruje v přímém přenosu. Panstvem se šíří panika. Dupe i po právech, jimiž vyšňořilo své ústavy. Kriminalizuje i učitelku, podněcující kritické myšlení. Debatu k novým důkazům o masakru před 80 lety. Veřejné sympatie k zemi, která nám pomohla jako nikdo. I spoustu jiných stanovisek, prostých nenávisti a výzev k násilí.
Příčiny obnažil i průzkum agentury STEM. Teď už to není jen o „blbé náladě“. O lamentacích, jak panstvo nedrží slovo. Ani o náměsíčných „vizích“, které ho nemají čím ohrozit. Do hry se totiž vrací fakta, mající hmatatelný rozměr. O tom, co vše jsme už měli – a teď je to v tahu. Co vše jsme už dokázali – a jak to ničí kazisvět, co nám poroučí teď. Slovo si bere i „narativ“, jenž býval svatokrádeží. Ten o „zlatých komunistech“. Padá i z lidí, kterým dřív drhnul v krku.
Smí se ta šance válet ladem? Má se k prolhaným hororům mlčet i teď, kdy ztrácí dech? Víra, že to vynese lepší skóre, je dětinská k uzoufání. U generací, vyrabovaných loupeží tisíciletí, tragicky prohrává. Těm mladším souzní s mytologií, již do nich vtloukají už od školy. Právě to ovšem kastruje i rozhodující téma – kudy z marasmu. Řešení všeho, v čem kapitalismus selhává, leží až za jeho horizontem. Riziko civilizačního kolapsu tu pravdu posouvá ještě dál. Na změnách, mířících k samým hranicím systému, už totiž závisí i jeho únosné dožití. Zvládne je jen směrem k vyšší společenské racionalitě, než jakou má ve svých genech. Dvojnásob v zemích typu České republiky, sražených do nesvéprávných kolen.
Tím ostřeji tu stojí dvě otázky: Jak garantovat primát národního zájmu – vůči tlakům cizí moci a kapitálu. A jak zájem většiny nadřadit – parazitismu nenažrané hrstky. Dá se obojí zvládnout zády k tomu, co tu schopnost už prokázalo? Jak jinak, než čelem k ní, se narodí – skutečná alternativa? S přidanou hodnotou, jež osloví milióny – a znásobí i okruh vlivných spojenců? Bezpohlavní jeremiády jsou po sezóně. Teď to chce cestovní mapu. Tah na branku podle vlastních not. Skutečných řešení všeho, co ti u koryt už budou jen kazit čím dál víc. Včera bylo pozdě. K čemu se netočit zády aspoň teď, napovídá i průzkum agentury STEM.
Děkujeme za rozhovor!