Profesor Petr Drulák v exkluzivním rozhovoru odhaluje vizi nové demokratické reformy českého politického systému a cestu k vyšší odpovědnosti a suverenitě.
Radim Panenka z Parlamentních listů nedávno pohovořil s profesorem Petrem Drulákem. Drulák, který v minulosti působil na vysokých postech v české diplomacii, je v současnosti předsedou spolku Svatopluk. Spolek Svatopluk je otevřen všem občanům, kterým není lhostejné, co se děje, a kteří vidí, že směřování země pod současnou vládou je špatné, a že ani hlavní opoziční strana nepředstavuje skutečnou alternativu. Spolek není politickou stranou, ale sdružuje občany zajímající se o politiku, kteří chtějí společně pomáhat zásadním společenským změnám.
V poslední době se spolku Svatopluk podařilo rozvířit mediální vody, například článkem na Novinkách, který referoval o chystané konferenci a výzvě ke „změně režimu“. Tento slogan je podle Druláka provokativní, ale vyjadřuje současnou situaci, kdy nestačí jen drobné opravy, ale je nutné změnit základní parametry fungování politiky. Drulák zdůrazňuje, že se jedná o změnu demokratickou a směřující k větší demokracii. Nemá jít o nostalgickou změnu ani návrat do minulosti před lety 1989, 1939, nebo 1918. Cílem je, aby změna odpovídala potřebám národa, země a občanů.
Výzva ke změně režimu vyvolala různé reakce. Například Marek Španěl, vlastník společnosti vydávající Parlamentní listy, upozornil na kritiku od Pavla Šaffera provozujícího Forum 24, který prý volal po kriminalizaci těch, kdo po změně režimu volají, a jehož článek byl posléze stažen. Petr Drulák považuje Forum 24 za strukturu mimo standardní debatu a její aktivity za mimořádně agresivní a vulgární činnost aktivistů, kteří pracují „za prachy současných mocipánů“, ať už veřejných, či soukromých. Drulák se domnívá, že takové subjekty vyhovují například premiéru Fialovi, který se sám vyjadřuje uměřeně, zatímco tyto struktury podporují někoho, kdo „přesahuje“. Takoví lidé by podle něj ve slušné společnosti neměli mít místo, a to ani ne tak kvůli názorům, jako spíše kvůli formě jejich prezentace. Označuje je za „hlídací psy“ oligarchie, z nichž někteří jednají spíše v rukavičkách, jiní jsou typu „plukovníka Foltýna nebo pana Šaffra“. Tyto útoky Druláka neznepokojují, naopak je považuje za dobré znamení, že současný režim cítí ohrožení nebo je znepokojen.
Jedním z hlavních bodů návrhu spolku Svatopluk je změna na poloprezidentský systém po vzoru Francie. Jako inspirace slouží způsob, jakým tuto změnu zamýšlel a provedl generál de Gaulle v prvních letech. Klíčové aspekty tohoto systému jsou jasná politická odpovědnost soustředěná na jednom mocenském centru, kterým je prezident. Toto centrum by mělo jednak jasnou demokratickou kontrolu, jednak by mělo být kontrolováno přímou demokracií prostřednictvím referend. Jde o koncentraci moci, ale zároveň o přísnou kontrolu, nejen zastupitelskou, ale i přímou. Drulák to vnímá jako odpověď na stávající systém, kde je odpovědnost rozptýlena mezi koaliční strany s odlišnými pohledy. Současná vládní koalice je podle něj tmelena „lokajstvím“ – společným ignorováním českých zájmů a opisováním z Bruselu a Washingtonu. V budoucí suverénní situaci, kdy nebude od koho opisovat, budou muset čeští představitelé hledat česká řešení, což bude něco nového po 35 letech.
Drulák připouští, že česká politická reprezentace se v minulosti často ohlížela jinam, což mohlo souviset s polohou a velikostí země. Nicméně, očekává, že nás čeká těžká doba, kdy euroatlantické struktury, které nyní fungují jako „krunýř“, ale jsou stále problematičtější, procházejí vážnou krizí. Už dnes je podle něj hluboká krize mezi USA a západoevropskými spojenci, a nevyhnutelně čeká obrovská krize Evropské unie, způsobená odtržeností Bruselu od reálných problémů. Změna režimu začne být aktuální, až se tyto struktury dají do pohybu a EU se začne rozpadat. V té chvíli nastane krátké „okno historických příležitostí“ k uchopení vlastních záležitostí, podobně jako v roce 1990. Na rozdíl od 90. let, kdy byla reprezentace nucena k opatrnosti, aby nebyla zvenčí politicky zničena, bude budoucí svět složitější a Evropa bude mít slabší struktury. Čeští představitelé budou nuceni hledat kompromisy se západními, východními i jižními mocenskými centry. Součástí představ spolku Svatopluk je i potřeba vytvořit společenství, nejlépe konfederaci ve střední Evropě, s níž by Česká republika byla schopna působit na světovém jevišti.
Drulák vnímá současný svět jako multipolární, což už prý oficiálně přiznal i americký ministr zahraničí. Tato multipolarita představuje pro Evropu obrovskou příležitost, ale zároveň i hrozbu – situace nemusí nutně dopadnout dobře. Existují silné vlivné síly, které by v nepořádku světa mohly volat po zanechání nezávislosti a připojení se k Německu (vzhledem k jeho vlivu), k USA jako jejich opoře, nebo dokonce k Rusku s odkazem na minulost. Spolek Svatopluk chce předem říci, že toto není jejich cesta. Hájit svrchovanost je třeba ve společenství s podobně postavenými státy ve střední Evropě a dlouhodobě se na to připravovat. Nepřipravenost by mohla vést k převaze jedné z „kolaborantských skupin“, která by zemi spravovala v žoldu cizí velmoci.
Kromě poloprezidentského systému spolek diskutoval i většinový volební systém. Nakonec ale dospěl k závěru, že je lepší kombinace většinového a poměrného systému. Většinový systém by prý zmrazil scénu na dvě největší stávající strany a zlikvidoval by strany usilující o radikálnější změnu.
K poloprezidentskému systému Drulák dodává, že v českém prostředí má prezident specifické postavení, které přesahuje jeho ústavní roli. Lidé mu často přisuzují očekávání, která nejsou v současné ústavě zakotvena. Systém by měl této tradici odpovídat a vybavit prezidenta pravomocemi, které od něj občané očekávají. Připomíná, že i bývalý prezident Miloš Zeman po přímé volbě často mluvil o rozšíření prezidentských pravomocí, což prý odpovídalo legitimitě přímé volby od občanů. Přímá volba sama o sobě této cestě nahrává, ale Drulák zdůrazňuje hlouběji uloženou tradici silné prezidentské postavy v českém politickém národě. Připomíná Masarykovu republiku, ačkoliv premiér byl ústavně silnější; Masarykova autorita mu však umožnila si některé pravomoci (např. prosazení Beneše jako ministra zahraničí nezávisle na volbách) vytvořit. Současný systém, kde prezident nemá očekávané pravomoci, prý neustále zklamává a je jedním z důvodů frustrace. Praktickým důvodem pro změnu je potřeba jasně stanovit místo, kam mají občané soustředit politickou pozornost a volbu, a od koho žádat skládání účtů.
Otázkou zůstává, jak přesvědčit politickou reprezentaci, aby schválila takové zásadní změny, jimiž by se vzdala části moci. Drulák přiznává, že se to zdá nereálné, ale geopolitické krize dokáží systémem zamávat. Připomíná příklad z doby před 35 lety, kdy komunistické Federální shromáždění jednohlasně zvolilo Václava Havla prezidentem, což bylo tři měsíce předtím nepředstavitelné. Události v dnešním světě a přechod k multipolaritě povedou podle něj k zásadnímu otřesu v Evropě, a brzy se opět dostaneme na geopolitickou křižovatku. Na rozdíl od roku 1989 by národ měl být připraven, což má zajistit právě předkládání těchto tezí a zahájení diskuse. Změna režimu je podle něj nevyhnutelná, její forma bude záviset na konkrétních událostech geopolitického otřesu. Spolek Svatopluk své návrhy dává do diskuse, aby si veřejnost zvykla na myšlenku, že současný režim je u konce a je třeba hledat nový. V okamžiku geopolitické změny by pak národ byl méně zaskočen než v roce 1989, kdy komunistický režim takovou debatu nepřipustil.
Diskuse o citlivých tématech, jako je budoucnost v EU nebo NATO, je dnes obtížná, protože je mainstreamovými médii a oficiálními místy často vykládána jako „kacířství“. Drulák zdůrazňuje, že proti této „zdi“, kterou se pokoušejí stavět „novodobí cenzoři“, je nutné důrazně jít. Pokud takovou hradbu postaví, ukončí demokracii a změna pak nebude moci být demokratická. Doufá, že si národ najde cestu, ačkoliv by pak mohla být živelnější, což nikdo nechce. Inteligentnější z „moc pánů“ by si měli uvědomit, že je to nebezpečné. Kritizuje kriminalizaci politických postav s nespornou legitimitou v jiných zemích (Rumunsko, Francie – Marine Le Pen, Republika srbská v Bosně a Hercegovině – Dodik), kteří přicházejí s programem nevyhovujícím současné oligarchii. Tento jev, spolu s problémy, kterým čelil Trump, je podle něj důsledkem toho, že režimy směřují ke svému konci – „chcípající kobila prostě kope“. Když byl režim silný (konec 90. let, nultá léta), nikdo by prý nelikvidoval lidi za zpochybňování členství v NATO; vedla se o tom diskuze a kritici měli přístup do médií. Dnes jsou ti, kteří se dovolávají boje za svobodu z roku 1989, prý nejhoršími cenzory a nepřáteli svobody a demokracie.
Drulák věří v základní demokratický instinkt českého národa. Pokud ho národ má, je tu naděje na režim, který odpovídá jeho potřebám. Pokud ne, bude si hledat „správce“ mezi Němci, Rusy nebo kýmkoli jiným.
Změna režimu není podle Druláka téma pro každodenní přítomnost nebo nejbližší volby, ale v delším horizontu je to nutná podmínka toho, aby národ přežil, žil v prosperitě, dokázal uhájit minimální svobodu a naplňoval přání českých občanů. To zahrnuje důstojný materiální život, prosperitu a sociální spravedlnost, ale i hodnotové aspirace. Příkladem je zapojení do EU, které sám kdysi podporoval, ale vidí, že současná unie nesplňuje tehdejší očekávání. Nové zapojení do mezinárodního života musí odpovídat aspiracím občanů, a to podle něj není Green Deal, progresivistické experimenty ani multikulturní sny. Pokud chce země jít vlastní cestou, musí si ji umět uspořádat, a to prý v současných institucích a poměrech nelze.
Závěrem Drulák podtrhuje, že se lidé nemají bát používat termín „změna režimu“, neboť nemusí znamenat dosazení autoritáře, ale demokratickou změnu, jakou byl koneckonců i listopad 1989. Je to nutné pro jistější budoucnost v měnícím se světě. Parlamentní listy budou sledovat závěry konference spolku Svatopluk na toto téma.