Tak a je to opět tady! Mainstreamová média si zase „zgustnou“ na antikomunistické laciné vlnce a poslouží jim k tomu i účelový Mádlův film Vlny, jenž však přehlédl jednu podstatnou náležitost té doby.
Úplně totiž vypustil ze svého scénáře přelomový Vysočanský sjezd, kterým Komunistická strana Československa vyjádřila jednoznačnou podporu svému tehdejšímu vedení a odsoudila intervenci vojsk Varšavské smlouvy. Pročpak filmaři (asi záměrně) vynechali tento podstatný „detail“?
Zřejmě proto, že by jim tento akt nezapadal do černobílého schématu antikomunistického sdělení (dnes je moderní užívat výraz „message“), kterou měl Mádlův filmový počin přinést zvláště té generaci, jež rok 1968 v Československu sama osobně nezažila.
Ač ani já jsem v této době nežil, mám pocit, že většinová společnost v tehdejším Československu roku 1968 vůbec nesmýšlela protisocialisticky.
A to dokonce ani mnozí z těch, z nichž si polistopadový diskurs záměrně „ex post“ vytvořil novodobé bojovníky proti socialismu. Bylo by teď férové říci, že z lidí nadšených pro demokratický socialismus si následně polistopadový hysterický fanatismus uměle vyrobil zfalšované antikomunistické modly. A že mu v tom, možná, snad kouzlem nechtěného, pomohl i režim předlistopadový…
Byl snad Jan Palach (a nejen on) propagátorem kapitalismu a nadnárodního korporativismu? Nebyl spíše obětí manipulace z popudu propagandy západních agentů? Byl oklamán v tom smyslu, že se mu snažili namluvit, že jde o nehořlavý oheň? Odpovědí se dnes už patrně nedočkáme.
Každopádně, pokud se někdo z našich lidí v současnosti vyjádří k odkazu a památce nešťastného mučednického činu Jana Palacha (viz Petra Rédová), je kamenován a pranýřován antikomunisty z antikomunistických subjektů a institucí (př. ÚSTR), kteří nemají žádný jiný argument než srovnávat komunismus s fašismem.
Byl snad Jan Palach antikomunista, jehož památku nemá dovoleno vzpomenout kandidátka levicového hnutí? Domnívám se, že nikoli!
Pro historicky validní pochopení onoho dění v roce 1968 a pozdějšího vývoje po něm je třeba vzít na vědomí především mezinárodněpolitický kontext. Paritu vojenských sil mezi tehdejším Východem a Západem.
Dnes už se na alternativě otevřeně přiznává, že na západ od našich hranic byly, již od počátku studené války, namířeny atomové bomby směrem na východ.
A my jsme byli občany země na západní hranici východního bloku…
Národ stál na straně Komunistické strany Československa
Jsem osobně přesvědčen o skutečnosti, že československý lid prožíval rok 1968 v upřímném a nenuceném sepětí s komunistickou stranou.
Je celkem všeobecně známým faktem, že v KSČ existovaly během tzv. Pražského jara 1968 dva ideové proudy.
První z nich, označovaný jako reformní komunisté, otevíral komunistickou stranu novým věcem a novým způsobům myšlení. Získával lidi pro čistou a spontánní podporu Komunistické straně Československa, ale podcenil jistá rizika, např. ohrožování socialismu antikomunistickou manipulací.
Druhý proud, jehož představitelé byli označováni jako konzervativní komunisté, si plně uvědomoval hrozbu potenciální demontáže socialismu a ohrožení získaných sociálních práv.
Ať si každý udělá svůj vlastní názor, komu dává za pravdu dění po roce 1989. Zda přeci jen nedává za pravdu těm, kteří byli skeptičtí vůči koncepci „socialismu s lidskou tváří“.
Po sametovém předání moci a slibech falešných pseudo přátel socialismu nastoupila, i když postupně, pro leckoho nečekaná invaze kapitalismu, a to zcela bez lidské tváře.
Ať tak, či onak, jeden fakt zůstává nezpochybnitelný. S pádem tábora socialismu padl v Evropě i tábor míru. A lidé postupně přicházeli a přicházejí o svá sociální práva a ztrácejí elementární jistoty důstojného života.
Zatímco socialismus téměř všem lidem bez rozdílu vytvářel důchody, kapitalismus spěje k tomu důchody mnohým lidem eliminovat. A tím je to dané. Copak otrok bez důstojné mzdy a ve stáří bez důchodu může být skutečně svobodným člověkem, plně realizovaným ve svém lidství?
Dnešní primitivní antikomunismus nemá a neužívá proti stoupencům socialismu věcných argumentů. Takže umí myšlenky socialismu akorát zesměšňovat, jiný názor cenzurovat a osočovat svého oponenta z psychopatologie.
Na racionální argumenty soudobý antikomunista nemá intelektově ani faktograficky nabito, takže sklouzává k ubohým urážkám, k obviňování, k vyhrožování, k zakazování a k mentální dehonestaci ideového soupeře. Na víc se totiž nezmůže. Sociální realita přítomnosti hovoří jasně!
A tak se alespoň špiní demokratický socialismus a krade se mu jeho paměť, jeho památka, jeho vlastní identita – tedy jeho nedílná komunistická podstata.
A já pravím, svým, a třeba i silným hlasem, jenž se stává též hlasem umlčované většiny: